Debaty o štíhlosti a tloušťce jsou produktem moderny. Problém přílišné tělnatosti sice najdeme již u Hippokrata, avšak jeho následovníci se při hodnocení obezity spoléhali jen na odhad a vlastní zkušenost.
V odborných spisech pozdního 19. století věnovaných otázce nadváhy bychom marně pátrali po závazných údajích o tom, kdo smí kolik vážit. Německý badatel von Noorden, který se věnoval vnitřní medicíně a zvláště výzkumu a léčení cukrovky, napsal v roce 1900: Hranici mezi zdravou a nadbytečnou zásobou tuku lze určit jen obtížně. Obecně platné odpovědi na tuto otázku jsou tím těžší, že sklony k ukládání tuku se velmi liší nejen individuálně, nýbrž také kraj od kraje a národ od národu... Určující pro posouzení, zda se jedná o chorobnou otylost, či ne, je spíše než tloušťka tukového polštáře obecná tělesná konstituce a stav jednotlivých orgánů. Otylost a štíhlost byly považovány za relativní fenomény, které nebylo možné měřit pevně stanovenými indexy, ba dokonce ani váhou. Dokladem tohoto přístupu jsou vyobrazení v populárních zdravotních příručkách, v nichž byla postava považovaná za krásnou situována do relativně široké oblasti. V lékařské literatuře lze zhruba od roku 1870 registrovat nárůst speciálních publikací věnovaných tématu obezity. Právě v tomto období se díky intenzifikaci zemědělství a zvláště v důsledku rozšíření pěstování brambor enormně rozšířila potravinová základna. Se zdokonalením dopravy se zvýšila dostupnost potravin, kterých si široké vrstvy obyvatelstva mohly díky růstu reálných mezd kupovat stále více. Na tomto pozadí ztratil své oprávnění tukový polštář, který byl do té doby vnímán jako zásoba pro hubené časy a rezerva energie pro těžkou práci. Industrializace způsobila, že se tvrdá tělesná práce omezovala na stále menší výřez populace. Lidé se přizpůsobovali novým stravovacím návykům se zpožděním a mnozí nadále lpěli na tradičních způsobech výživy. V této perspektivě se zvyšování tělesné hmotnosti jeví jako logický následek technizace a rozvoje konzumu.
...