České dějiny umění se v září 2003 dočkaly unikátní události – v Praze se uskutečnil První sjezd českých historiků umění, pořádaný Uměleckohistorickou společností v českých zemích. S více než ročním odstupem vyšly přednesené příspěvky ve sborníku, který se obrací nejen na oborové publikum, ale hned v úvodu avizuje snahu zaujmout také širší kulturní veřejnost. V tomto smyslu jsou jistě zajímavé otázky, ke kterým se jednotlivé příspěvky vyjadřují. Ve dvou samostatných oddílech se totiž čeští historici umění snaží o seberefl exi, ale ptají se i po vnějším smyslu oboru, jeho společenské zodpovědnosti nebo užitečnosti. České dějiny umění se už téměř patnáct let rozvíjejí v prostředí svobodné společnosti, což přináší i potřebný čas zamyslet se nad pozicí české vědy ve světovém kontextu. To se autorům příspěvků mnohdy nedařilo, a některé texty tak zůstávají na půli cesty mezi kladením této zajímavé otázky, souhrnem toho, co se odehrálo v posledních desetiletích v západní vědě, a v lepším případě aplikací popisovaných metod na umělecký materiál (M. Kreuzzieger). V jediném příspěvku se podařilo na tématu Tělesnost a gender v současném českém a slovenském umění (Z. Štefková) srovnat aktuální situaci na naší umělecké scéně s původním americkým prostředím. Zde však nejde o teorii dějin umění, ale spíše o uměleckou teorii. Další dva oddíly první části knihy se jednou teoreticky (vztah dějin umění, historie a sociální antropologie), podruhé aplikovaně (hermeneutický přístup v dějinách umění) věnují různým interdisciplinárním přesahům. V souhrnu se předpokládaný konfl ikt v partnerství mezi „historickými“ disciplínami nakonec nejeví tak vyostřeně a je jisté, že obsahová interpretace uměleckých děl pomocí fi lozofi e nebo teologie našla v dějinách umění od středověku (H. Hlaváčková) po modernu (M. Rakušanová) své místo. Přestože témata posledně jmenované sekce pocházejí z různých oblastí a nevedou spolu žádný dialog, nejspíše právě ony jsou svým vyprávěním a zasvěceným vysvětlováním uměleckých děl tím, co laický čtenář od dějin umění čeká. Tyto texty jsou z celé publikace zřejmě nejčtivější. Druhá polovina knihy se tematicky hlásí ke společenské zodpovědnosti oboru. Aktuální a přitažlivé je jistě téma vyrovnávání se s koncepcemi „národních dějin umění“. Širší kulturní veřejnost může zaujmout nejvíce problematika muzeí a památkové péče. Bohužel ani v jednom případě na čtenáře nečeká nic optimisticky laděného. Řečeno stručně slovy příspěvku M. Fišera, většina muzeí má stále štěstí, že mají ve společnosti takový kredit, že jejich existence zatím není zpochybňována. Stejně tak památková péče odjakživa je a zřejmě i nadále zůstane v krizi. Publikace shromáždila v šesti oddílech přes tři desítky rozličných, záměrně kvalitativně netříděných příspěvků od jednotlivých autorů. Z tohoto faktu také vyplývá nejednotná úroveň představených textů a zároveň i leckdy protichůdné názory na představená témata. To se na jedné straně může stát kladem této knihy, která tak do jisté míry věrohodně odráží nejen proklamovanou a vítanou pluralitu názorů, ale také možnost srovnání úrovně kritického myšlení a schopnost jeho prezentace v řadách českých historiků umění. Na druhé straně se však v některých případech nabízí otázka, jestli bylo vhodné v takové míře ponechávat jazykovou redakci v kompetenci autorů. Sporně se jeví i neselektivní publikování textů. Čtenářské orientaci jinak dobře napomáhá přehledné členění textu, který je vždy v jednotlivých oddílech instruktivně představen krátkým úvodním shrnutím, a jednověté medailony na konci knihy pomáhají dotvořit představu o zázemí jednotlivých autorů.
Argo, Praha 2004, 276 s, 198 Kč