Co příjemnějšího se historikovi sledujícímu určitý badatelský záměr může stát než to, že spolu se studií ze svého stěžejního výzkumu napíše jako „vedlejší“ produkt knihu, která z jeho původní oblasti zájmu poněkud vybočuje a je navíc vynikající. Tato „nehoda“, více než příjemná pro historickou i širší čtenářskou obec, potkala Jaroslava Millera, zabývajícího se raně novověkými městskými dějinami. Při svém oxfordském studijním pobytu natrefi l na jedinečný zdroj inspirace: na tištěné prameny o českém stavovském povstání z let 1618–1621 nacházející se v anglických knihovnách a archivech. Jejich soupis tvoří coby svébytný celek závěrečnou kapitolu recenzované knihy pod názvem nepotřebujícím jakýkoliv komentář: Documenta Bohemica Bellum Tricennale Illustrantia. Soupis navazuje nejen na prověřenou pramennou edici, nejnověji také na práci A. Kostlána (soupis části tištěných bohemik v anglickém jazyce z let 1610– 1660 uložených ve fondech Britské knihovny). Materiál vztahující se k válce v Čechách, který prý svým množstvím značně předčí publikační činnost československého zahraničního odboje za první světové války (s. 21), vedl autora k mnohostranným úvahám. Ty se zaobírají refl exí povstání na českém území v rodícím se veřejném mínění raně stuartovské společnosti. Samotný název knihy i detail obrazu na přebalu navíc tuto refl exi anglické jakubovské společnosti posouvá k rozkrytí povahy vnímání Fridricha Falckého a jeho ženy Alžběty na samotných Britských ostrovech. Posléze pak ke sledování jistých modifi kovaných paralel v českém prostředí včetně aktuálního „euroskeptického“ dloubnutí: korunovace Fridricha Falckého měla být chápána jako dovršení snahy o sjednocení evangelické Evropy v konečném zápasu s katolickou mocí. Každopádně jde o pohled v mnoha ohledech nový a v mnoha směrech stojící jako antiteze k převládajícím trendům dosavadního bádání včetně výsledků výzkumu Josefa Polišenského (orientoval se převážně na ofi ciální prameny), z jehož odkazu ale autor Falckého mýtu vychází především. Některé čtenáře jistě potěší i fakt, že v době metodických hledání a interpretačních revolucí stojí recenzovaný text pevně na znalostech politických dějin a struktur anglického, říšského a středoevropského prostoru. Pro ilustraci a lepší představu je uvedena četnost anglických kontaktů s polsko-litevskou unií na jedné straně a Uhrami na straně druhé, stejně jako zmínka o nizozemské emigraci na Britské ostrovy v počátcích osmdesátileté války, jejíž byla válka třicetiletá částí závěrečnou. Autor si svou knihu „předpřipravil“ v několika dílčích studiích publikovaných nejen v českých odborných periodikách (např. Český časopis historický, Folia Historica Bohemica, Austrian History Yearbook). Výsledek však můžeme o to více hodnotit jako vyzrálé a interpretačně i formulačně vycizelované dílo, jichž se příliš neurodí. Skrovné, v úvodu zmiňované připodotknutí, že by se autor rád svým dílem přihlásil k tradici proslulé pramenné edice, totiž přerostlo ve skutečnost, jež tajné přání několikanásobně převyšuje. Recenzentka zde místopřísežně prohlašuje, že autora knihy osobně nezná, pracovně mu nepodléhá ani od něho nic nežádá. Závěrem bych chtěla Jaroslavu Millerovi popřát, aby se tato jeho kniha dala v knihovně Historického semináře FF UK sehnat stejně obtížně, jako je tomu s permanentně zapůjčenou publikací Anglie a Bílá hora od nestora problematiky anglo- českých vztahů za třicetileté války Josefa Polišenského, jehož Miller ostatně několikrát s úctou připomíná. Polišenského dědictví můžeme svým způsobem vysledovat nejen ve struktuře podobného „dotýkání se dějin“, ale také ve stylu psaní, který je u Jaroslava Millera stejně osobitý jako čtivý.
Argo, Praha 2004, 235 s., 198 Kč