Dějiny vytváří historik. Ale dělá to s úctou k historickým dokumentům, racionálním a „vědeckým“ postupem, při němž si musí být pokorně vědom své závislosti na materiálu. Zkonstruoval jsem středověk v tomto duchu, s touto profesionální snahou podložit ho pokud možno co největším množstvím pramenů. Citované věty vyjadřují v pregnantní zkratce hlavní poselství knihy rozhovorů novináře Jeana Maurice de Montremy s Jacquesem Le Goff em (nar. 1924), jedním z nejproslulejších francouzských historiků současnosti. Známý medievalista se zde vyznává ze své fascinace středověkem, z víry v opodstatněnost interpretačních postupů vlastních známé škole Annales i z vědomí limitů, které historikova práce bude vždy mít. Když před dvěma lety vyšla tato kniha ve Francii, blížila se Le Goff ovi osmdesátka. Ve svém rozmlouvání s Montremym tedy nabídl i jakési účtování se svým životním dílem. Každý, kdo pozorně přečetl alespoň některou z česky vydaných Le Goff ových knih (Kultura středověké Evropy, Středověká imaginace, Intelektuálové ve středověku, Zrození očistce či Svatý František z Assisi), nebude historikovou zpovědí asi nikterak zaskočen. Le Goff se hlásí k myšlenkám a postupům, které by tradiční dějepisectví zformované v 19. století pokládalo za kacířské, ale které se v důsledku „revoluce“ školy Annales staly v západoevropské historiografi i bezmála standardem. Le Goff kupříkladu zpochybňuje dříve nedotknutelné pojmy a obhajuje širší vymezení pramenné základny, než jaké bylo obvyklé v minulosti. Jako zdroj důležitých informací pro historika tak rehabilituje nejen literární díla oproti dokumentům úřední provenience, ale například i obrazy (obraz je svým způsobem také text). Hlásí se k pojmům typickým pro školu Annales (jde zejména o důraz na dějinnou kontinuitu, „dlouhé trvání“ a naopak skepsi k historickým zlomům). V neposlední řadě pak předestírá čtenáři půvabné bonmoty. Jakkoli strhující čtení kniha nabízí, nelze nezpozorovat, že jde spíše o monolog než o dialog. Zpovídaný historik zde funguje jako nezvladatelný gejzír vtipných glos, brilantních myšlenek a zdánlivě sebeobnažujících vyznání. V nich však ve skutečnosti neodhalí nic, co by jakkoli narušilo jeho pečlivě konstruovanou image pronikavého myslitele a zároveň v hloubi duše skromného a pokorného člověka. Nebohý novinář je naproti tomu odsouzen do role pouhého statisty, jehož stručné otázky (Montremy ovšem zdůrazňuje, že je dodatečně krátil) jen tu a tam přeruší dravý a neochabující tok myšlenek muže, jenž měl být původně objektem interview. Namísto toho si ale nenápadně uzurpoval dominantní pozici: říká jen to, co chce a co se mu hodí. Nikoli Montremy, ale sám Le Goff tak konstruuje svůj obraz určený příštím generacím – podobně jako konstruoval „svůj“ obraz středověku. Peskovat autora interview za to, jak snadno podlehl kouzlu Le Goff ovy osobnosti a stal se jen submisivním spolukonstruktérem jeho portrétu, by bylo příliš laciné. Neofi ciální status žijícího klasika prolnutý nezpochybnitelným kouzlem osobnosti by asi dokázal ochromit většinu publicistů. Nelze ovšem tvrdit, že Le Goff zde pouze šikovně propaguje svou tvorbu a ze svých osudů, postojů a názorů neprozradí nic pozoruhodného. Sympatické je jeho vyznání se z dětské lásky k románům Waltera Scotta, jež stála na počátku pozdější cesty ke zkoumání středověku. Imponující je jeho upřímné doznání, že nikdy nedokončil svou disertaci o středověkých univerzitách, a ocenění zaslouží i prohlášení, že je – ač specialista na dobu nesrozumitelnou bez neustálého poměřování lidské existence boží přítomností – nevěřící. Samostatnou kapitolu pak představují Le Goff ovy antipatie k některým lidem a institucím. Velký vědec samozřejmě není tak naivní a zapšklý, aby si prostřednictvím knižního interview otevřeně vyřizoval účty se svými kritiky (informovaný čtenář ovšem určité narážky pochopí). Ve vztahu k některým „zkostnatělým“ institucím je však o poznání sdílnější; týká se to zejména jeho nechuti k Sorbonně a Oxfordu, kde podle jeho mínění „univerzitní středověk ještě nezhynul“. S neskrývaným potěšením pak líčí, kterak bouřlivě expandující čtvrtá sekce École des Hautes Études (institucionální základna školy Annales) vypudila právě Sorbonnu z jednoho křídla její budovy. Občasné úšklebky tohoto druhu jsou ovšem voleny velmi střídmě a promyšleně. Le Goffova ironie je ve své podstatě milá, usměvavá a přátelská, nikoli záludná, výsměšná a zraňující. Recenzovanou knihu lze zkrátka číst i jako učebnicovou ukázku toho, jak dokáže bystrý a vtipný intelektuál zacházet s médii a využívat jejich vlivu pro své vlastní zájmy. Nejde ovšem o zájmy nikterak zavrženíhodné – pouze o systematickou snahu docílit toho, aby se obraz Jacqua Le Goff a, který budou konstruovat budoucí historici, co nejméně vzdaloval obrazu, který vytvořil on sám.
Přeložila Věra Dvořáková, Vyšehrad, Praha 2005, 176 s., 218 Kč