V únoru 2003 jsme byli svědky tragického letu amerického raketoplánu Columbia, na jehož palubě byl i izraelský kosmonaut Ilan Ramon. Ten vzal s sebou na vesmírnou misi symbolické poselství z časů holokaustu – kresbu Měsíční krajina od talentovaného židovského chlapce Petra Ginze. Odvysílání televizní reportáže o havárii Columbie mělo přímý dopad na objevení Ginzových deníků, které si psal od 24. února 1941 do 9. srpna 1942. Nalezly se náhodně ve starém domě v Praze-Modřanech na hromadě harampádí. Knihu otevírá fundovaná předmluva ředitele Židovského muzea v Praze Leo Pavláta, který upozorňuje mimo jiné na obecný fenomén ghetta beze zdí. Petr se pohyboval ještě mimo dráty koncentračního tábora v prostoru zdánlivě svobodném, přesto jej obklopovala zlověstně se stahující atmosféra strachu vymezená přísnými zákony. Lakonicky si do deníku poznamenal: Co je teď obyčejné, vzbudilo by v normální době rozruch. Policejním nařízením z 1. září 1941 byli Židé na veřejnosti nuceni nosit žlutou šesticípou hvězdu s černým nápisem Jude. Nesměli chovat domácí zvířata. Měli přesně určený čas k nakupování. Nesměli vlastnit lyže, auta, gramofony, rozhlasové přijímače, jízdní kola, šicí stroje atd. Byli vyloučeni z tramvají, nemohli chodit do kina, divadla, na stadion apod. Příběh Petra Ginze začal v Praze, kde se narodil v roce 1928. Navštěvoval školu a snil o tom, že se stane spisovatelem, malířem, umělcem. Ve čtrnácti letech putoval do ghetta v Terezíně. Zde se paradoxně setkal s velmi intelektuálním prostředím, čehož dokázal využít. Houževnatě studoval (v Terezíně byla k dispozici rozsáhlá knihovna složená ze svazků odebíraných nově příchozím), psal, maloval, vyráběl linority, pozoroval svět kolem sebe a postřehy si zaznamenával. Redigoval terezínský mládežnický časopis Vedem, kam i přispíval. Uveřejňoval básně, fejetony, úvahy o minulosti i budoucnosti a sám rád četl. To vše skončilo v září 1944, kdy odjel s transportem do vyhlazovacího tábora Osvětim. Zahynul v šestnácti letech. Jeho deníky vznikaly v primitivních podmínkách ještě před deportací do Terezína. Petr si je i s dalšími svými texty vyráběl a vázal sám, neboť opatřit si nové sešity z obchodu nebylo tehdy pro Židy možné. Deníky si sám ilustroval (dochovaly se pouze dva sešity). Všechna fakta podává stroze, vedle zápisků o politicích stojí věty o tom, že na vysvědčení bude mít samé jedničky, nebo o tom, že venku celý den pršelo. Deník doplňují ještě tři menší oddíly s názvy: Jak jsem se dozvěděl o transportu, Přípravy, Odjezd (psané později v Terezíně). Autor zřejmě pro větší stupeň utajení textu postupně přechází do šifrovaného písma, které později částečně rozluštila jeho sestra Chava Pressburgerová. Vzájemný vztah sourozenců Ginzových popisuje právě Petrova sestra Eva – Chava, žijící od roku 1948 v Izraeli. Sourozenci se setkali po dvou letech odloučení v roce 1944 v Terezíně (těsně před Petrovým odjezdem na smrt). Eva si dobře povšimla, že bratrova dětská podoba nenávratně zmizela. Sama napsala do publikace dvě kapitoly. Jednu o okolnostech vzniku, hledání a vydání deníku v dnešní podobě a druhou o rozloučení s bratrem. Součástí knihy je i výběr z Ginzových textů otiskovaných v časopise Vadem (Toulky Terezínem, Zloděj orchidejí, Výňatek z nedokončeného románu) a ukázky z jeho linoritů (Plachetnice, Noční květy). Síla Ginzových deníků, výtvarných děl i samostatných úvah na téma lidské existence tkví právě v jedinečném a autentickém prožitku mladého člověka. Měl svá trápení a chvíle smutku, ale nepostrádal ani smysl pro humor, někdy až cíleně kousavou ironii: 20. IV. 1942 – Hitlerovi je 53 let, všude prapory a průvody a v každé výkladní skříni je jeho busta. Každý dům musí vyvěsit prapor s Hakenkreuzem, ovšem Židům nedostane se toho potěšení. Jest to přísně zakázáno. Pečlivý čtenář se smyslem pro detail ocení ediční poznámku a doplňující poznámky k deníku, které jsou řazeny chronologicky a upozorňují na řadu dobových spojitostí a reálií všedního dne v Protektorátu Čechy a Morava. V obrazových přílohách nalezne zvídavý zájemce celou řadu fotografi í rodiny Ginzovy, Petrových černobílých i barevných kreseb včetně ukázek stránek z původních deníků. Deník mého bratra připomíná to, co by nemělo být zapomenuto postupným odchodem pamětnické generace. Lze ho zařadit k dílům z období holokaustu, jako jsou Deník Anne Frankové nebo Hanin kufřík, v jejichž kontextu vypráví tentýž příběh.
Editorka Zuzana Zadrobílková, Trigon, Praha 2004, 126 s., 224 Kč