Tradiční pohled antiky či středověku na ženy jako na osoby nemyslící či nádoby hříchu nebyl udržitelný. Ženy představovaly polovinu lidstva, osvícenské zákonodárství je co do povinností (a částečně i práv) postavilo před zákony a soudy na roveň mužů a ideologie nacionalismu je silně integrovala do života národních společenství. Koneckonců žena-matka byla vychovatelkou nových generací pokračovatelů na poli národa dědičném. Zavádění všeobecné školní docházky dalo ženám do ruky mocnou zbraň: vzdělání. To umožňovalo přístup k informacím, přemýšlení o vlastním osudu i šanci vymanit se z tradičních sociálních a ekonomických vazeb. Těchto možností ovšem s ohledem na společenské konvence a realitu využívala jen hrstka žen, které dnes označujeme za výjimečné, ale současníkům připadaly spíše divné. Nicméně některé se dokázaly přes všechny překážky prosadit, a to zejména v situaci, kdy úsilí o společenské uplatnění spojily s národním hnutím či kulturní a osvětovou činností. Stačí vzpomenout na M. D. Rettigovou, B. Rajskou, B. Němcovou či K. Světlou.
Řada dnes již anonymních žen se ale díky zrovnoprávnění v hospodářských vztazích (Všeobecný občanský zákoník 1811) dokázala osamostatnit ve sféře podnikání či správy zděděného majetku. Zpravidla se jednalo o vdovy. Nemálo žen ze středních vrstev ovšem s ohledem na nedostatek partnerů vhodných k založení rodiny zůstávalo neprovdaných. Kromě nepříliš lákavého postavení starých panen řešily i otázku hmotné existence, zvláště v době, kdy již neměly otce či zůstaly bez dědictví. Jednou z cest k přežití pro ně bylo dosažení odborného vzdělání a uplatnění na trhu práce. Ten byl ovšem ve středních vrstvách výhradně doménou mužů a ženy do něj pronikaly zvolna, přičemž musely akceptovat nižší finanční ohodnocení své práce. Od šedesátých let 19. století se tak setkáváme s účetními, učitelkami v dívčích školách, písařkami či telefonními spojovatelkami, ale též umělkyněmi. [...]
POLITICKÁ EMANCIPACE ŽEN
Emancipaci na poli vzdělání či práce časem provázely i požadavky žen ohledně politického zrovnoprávnění. Rakouské zákonodárství z let 1848/49 a počátku šedesátých let 19. století ženy z politiky výslovně nevylučovalo, byť s jejich angažmá v této oblasti nepočítalo. Pro přiznání politických práv v systému privilegovaného volebního práva bylo klíčovým placení daní či dosažené akademické vzdělání. Ekonomicky samostatné ženy tak čím dál častěji figurovaly coby daňové poplatnice v seznamech voličů. Část mužů se sice proti volícím ženám vymezovala, ale pro většinu z nich, včetně úřadů, bylo klíčovým zaplacení daní. Vyšší stovky daňových poplatnic tak v českých zemích poprvé volily do zemských sněmů již v dubnu 1861, což mezi poslanci vyvolalo následně vášnivé debaty a došlo i na oblíbené argumenty o plotně.
V souvislosti s náhledem části mužů na ženy jako na osoby nezpůsobilé (až na úrovni dětí, bláznů či trestanců) se však řešila otázka, zda bohaté či vzdělané ženy své volební právo mohou uplatnit přímo, tj. volit osobně, anebo nepřímo skrze jimi vybraného mužského plnomocníka, který ovšem hlasuje dle vlastního přesvědčení. Dilema se odvíjelo od biologického pohledu na ženu jako na osobu slabší, emotivně založenou (argumentovalo se tzv. hysterií), zatíženou manželskými a mateřskými povinnostmi, a tedy nezpůsobilou k veřejnému životu, a naopak přírodou posazenou k rodinnému krbu. [...]
V souvislosti s diskusemi o podobě volebního práva žen ovšem sílil i hlas odpůrců politické rovnoprávnosti žen jako takové. Jako nejsnazší se mnohým mužům jevilo odejmout ženám nejasně vymezená politická práva. První krok v tomto směru znamenal spolkový zákon z roku 1867, který ženám zakazoval vstupovat do politických spolků. Odpor rostl v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století, a to zřejmě s rostoucím počtem vzdělaných žen, zejména učitelek, které od přelomu šedesátých a sedmdesátých let vycházely z ženských učitelských ústavů. Zdá se, že mužům mnohem více vadila žena vzdělaná než bohatá. Některé zemské sněmy proto revidovaly zákony a volební právo přiřkly výhradně mužům. Podobný vývoj se uplatnil i na říšské radě ve Vídni. Zde jsme od přelomu 19. a 20. století svědky dokonce dvou protichůdných tendencí. Zatímco docházelo k postupnému zavádění všeobecného, rovného a přímého volebního práva pro muže, ženám bylo v rozporu s probíhajícím procesem politické modernizace a demokratizace volební právo výslovně upřeno.
VÝBOR PRO VOLEBNÍ PRÁVO ŽEN (1905)
Uvedený trend exkluze se překvapivě netýkal českého sněmu. Nesouviselo to ovšem s domněle větší demokratičností českých mužů. Důvod spočíval v tom, že v důsledku česko- -německého konfliktu nebyl český sněm schopen změnit volební řád z roku 1861, který vybraným ženám přes všechny nejasnosti nabízel určitý prostor k politické seberealizaci. Této situace kontrastující s jinými zeměmi mocnářství využily české sufražetky. [...]
Za cíl si vybraly zvolení první ženy do parlamentu, tj. do českého sněmu. Jeho stařičký volební řád otázku pasivního volebního práva žen vůbec neupravoval – a co není zakázáno, je dovoleno... Poprvé se ženské kandidátky objevily v roce 1908, kdy v různých volebních obvodech kandidovalo několik žen z různých stran: Marie Tůmová za VVPŽ s podporou mladočechů, Karla Máchová za sociální demokraty a Božena Zelinková za národní sociály a pokrokáře. Ve svých obvodech do jedné propadly. Proti mužským soupeřům neměly v převážně mužském elektorátu šanci. Poučením bylo, že pokud má žena v boji o mandát uspět, musí se utkat v rámci jednoho a téže volebního obvodu výhradně s ženskými protikandidátkami, aby mužští voliči neměli mužskou alternativu. Předpokladem úspěchu nyní bylo přesvědčit politické strany, aby se dohodly na postavení svých ženských kandidátek v jednom volebním obvodu. To byl úkol pro VVPŽ, který přesvědčil jak vedení mladočechů, tak národních sociálů, pokrokářů i sociální demokracie. Proti ženskému volebnímu právu pak byli především minoritní staročeši a agrárníci. Bylo proto logické, že se ženské kandidátky musely utkat v městském volebním obvodu. Příhodný okamžik nastal v roce 1912, kdy se nečekaně uvolnil mandát za města Mladá Boleslav a Nymburk.
ČEŠKA PRVNÍ POSLANKYNÍ: V RAKOUSKU I V JIŽNÍ, ZÁPADNÍ A VÝCHODNÍ EVROPĚ
Zásluhou VVPŽ došlo k dohodě mladočechů a národních sociálů na společné kandidatuře spisovatelky Boženy Vikové-Kunětické. Sociál ní demokraté nasadili Karlu Máchovou, její šance však byly kvůli vyloučení dělnictva z řad voličů nevelké. Viková byla členkou mladočeské strany a vedla její ženskou organizaci. Platila za poněkud kontroverzní, neboť ve svém literárním díle bourala dobové konvence, například podporovala společenské zrovnoprávnění svobodných matek a nemanželských dětí. [...]
V prvním kole voleb vyhrála Viková (850 hlasů) s nevelkým náskokem před Matouškem (769); Máchová dostala 415 hlasů a dále nepostoupila. Přes nepříliš přesvědčivý výsledek však bylo rozhodnuto, a to nejen proto, že hlasy Máchové by ve druhém kole dostala Viková, ale především proto, jak byly hlasy rozděleny mezi obě města. Zatímco mladoboleslavští mladočeši, a tedy většina voličů, stáli za Matouškem (získal zde 52 % hlasů, Viková 33 %), v Nymburce se mladočeská organizace již dříve rozpadla a Matoušek jako reprezentant konkurenční Boleslavi se zde netěšil velké přízni (získal zde 19 % a Viková 51 % hlasů). Viková tak ve druhém kole voleb 13. června 1912 s přehledem vyhrála, ale při nevelké volební účasti, kdy mnozí mladoboleslavští muži zůstali doma... O první poslankyni habsburské monarchie i celé západní, jižní a východní Evropy (předtím byly ženy voleny již ve Skandinávii) tedy nerozhodla demokratičnost českých mužů, nýbrž banální rivalita dvou měst...
Zvolení první poslankyně ještě neznamenalo, že ve sněmu zasedla. Místodržitel Franz Thun odmítl volbu uznat, neboť zastával názor, že termín „volič“ ve volebním řádu označuje výhradně muže. O právoplatnosti volby však rozhodoval sněm. Ten ovšem kvůli německé obstrukci od roku 1908 nejednal a vláda jej raději ani nesvolávala. V červenci 1913 pak byl rozpuštěn a další volby nebyly vypsány. Viková se teoreticky mohla obrátit ještě na Říšský soud, ale neučinila tak. Rozpačitě reagovala i veřejnost, kdy její část oslavovala české prvenství, část naopak zvolení ženy odmítla.
V každém případě ale české sufražetky strhly pozornost celého světa, který díky této kuriozitě objevoval malý národ uprostřed habsburské říše. Viková se stala celebritou světového ženského hnutí, byla například pozvána na světové feministické kongresy v Mnichově či Budapešti. Její vystoupení zde ovšem vyvolala rozpaky. Předně je pojala jako politický boj za práva Čechů a Slováků proti jejich utlačovatelům. To samozřejmě feministky celého světa nemohlo oslovit, národnostní spory v monarchii je nezajímaly. Mnohem problematičtějším se však ukázalo, že Viková není vůbec feministkou. [...]
POLITICKÉ ZROVNOPRÁVNĚNÍ ŽEN V ČESKOSLOVENSKU 1918–1939
Převrat 28. října 1918 otevřel cestu nejen k novému státu, ale i k odstranění starých bezpráví. Zemské sněmy i říšská rada zanikly a nahradilo je Revoluční národní shromáždění (RNS). Tento nevolený parlament personálně obsadily české politické strany, které umožnily zastoupení i těm částem československé společnosti, které dosud na rozhodování o věcech veřejných neparticipovaly. Kromě Slováků tak mandáty získaly i ženy-poslankyně, neboť Prozatímní ústava z 13. listopadu 1918 v politické rovině odstranila genderovou nerovnost občanů. Žen bylo v období 1918 až 1920 kooptováno 10 z celkem 256 poslanců, mezi nimi např. i Alice Masaryková nebo někdejší první „žena-poslanec“ Viková-Kunětická. V českých zemích pak ženy úplně poprvé rovnoprávně s muži volily v červnových komunálních volbách 1919.
Definitivní ústava z 29. února 1920 politické zrovnoprávnění žen potvrdila. V prvních československých parlamentních volbách roku 1920 tak bylo do poslanecké sněmovny zvoleno 15 žen, čtyři zasedly v senátu. Zastoupení se tehdy dočkaly i veteránky ženského hnutí jako Františka Plamínková či B. Viková-Kunětická. Československo v přístupu k ženám platilo za pokrokový a demokratický stát, který předstihl i kolébky parlamentarismu a demokracie, jakými byly Velká Británie či Francie. Otázka zrovnoprávnění žen ovšem nebyla zdaleka dobojována. Odhlédneme-li od reálných možností získaná práva plnohodnotně využít, setkáváme se i v Československu s názory, že ženám by politická práva neměla být přiznána. Tento názor zazníval (např. z úst Milana R. Štefánika) v počátcích Československa zejména vůči ženám na Slovensku, které byly považovány za sociálně a kulturně zaostalé, a tedy s tendencí volit „na povel“ kněží klerikální kandidáty. [...]
OBDOBÍ OKUPACE (1939–1945) A LIMITOVANÉ DEMOKRACIE (1945–1948)
V období Protektorátu Čechy a Morava se otázka ženských politických práv nijak zvláště neakcentovala. Politické strany zanikly, zaniklo i Národní shromáždění. Ženám aktivním v minulosti v boji za ženská práva se však v tomto období dostalo zrovnoprávnění s muži v přístupu ke smrti. Okupační režim, stejně jako většina totalitních systémů, ve srovnání s dobou monarchie a – byť méně výrazně – i první republiky nečinil rozdílu v popravách a dalším pronásledování žen, ať již z kriminálních, či politických důvodů. Cestu na popraviště tak absolvovaly i některé ženské aktivistky, včetně ikonické Františky Plamínkové. Jiné prvorepublikové političky putovaly do nacistických káznic a koncentračních táborů (např. Milada Horáková), některé se zachránily emigrací (Anežka Hodinová-Spurná).
Období tzv. třetí republiky sice rétoricky navazovalo na předválečnou republiku, ale současně se vůči ní v řadě ohledů vymezovalo. Osvobozená republika měla být nejen co nejvíce národnostně čistá, ale také sociálně a politicky spravedlivější. Iluze mnohých se však záhy rozplynuly v poměrech socialistické soft diktatury omezující v praxi zásadní demokratické principy a procesy. V nevoleném jednokomorovém Prozatímním národním shromáždění (1945 až 1946) zasedlo 20 zákonodárkyň, mezi nimi ještě řada prvorepublikových političek. První poválečné volby (1946) do rovněž jednokomorového Ústavodárného národního shromáždění ženám daly celkem 27 mandátů. S ohledem na všeobecné poměry se jednalo především o reprezentantky levicových stran, z nichž se řada zapsala do obecnějšího povědomí. [...]