Vznik pražského biskupství bývá tradičně spojován se završením církevní politiky Oty I., ale důsledná analýza pramenů ukazuje, že Otoni byli ke schválení fundace dotlačeni diplomaticky v napjaté situaci výměny na trůnu, mezi rokem 973 a 974. Iniciativě Přemyslovců (Boleslava I. a Mlady) vyšel vstříc již papež Jan XIII. kolem roku 968, kdy vznikala sousední biskupství v rámci magdeburské provincie; paralelně bylo také založeno biskupství pro stát Měška I., manžela české princezny Dobravy. [...]
Pražské biskupství bylo založeno v přechodném dějinném období střední Evropy, kdy byla již překonána katastrofa ze začátku 10. století, v době „nových počátků“, kdy dochází k formování římsko-německé říše a k císařské korunovaci Oty I. v Římě (962), k expanzi státu Přemyslovců na východ, ale ještě před ustálením hranic monarchií Arpádovců a Piastovců a jejich církevních provincií kolem roku 1000 na štítech Karpat a Krkonoš. Po Metodějově moravském arcibiskupství vzniká v Praze biskupství s potenciálem nového slovanského duchovního centra. Působení druhého pražského biskupa Vojtěcha mělo evropské propojení, zasáhlo i osobnost císaře Oty III. a přispělo k založení arcibiskupství v polském Hnězdně. Rané fáze pražského biskupství v 10. století proto patří k tradičním badatelským tématům v historiografii české, německé i polské.
Rekonstruovat samotné založení pražského biskupství je však přesto poměrně komplikované. Ustanovit biskupství v Praze nebylo jednoduché; znamenalo oddělit Čechy od významného biskupství řezenského, a narušit tak dosavadní systém církevní moci v zájmu nové regionální síly, českého knížectví. [...]
Zájmy rozhodujících aktérů v případě prosazování Prahy byly rozdílné a proces založení nemohl být přímočarý. Těmto okolnostem odpovídají i různá data, která jsou se vznikem pražského biskupství spojována. Odborným cílem nemůže být jen ověření jejich věrohodnosti, ale také snaha zachytit jistou typologii pražského zakladatelského procesu, jeho dílčí specifika a širší dějinné souvislosti, v kontextu proměn v šedesátých a sedmdesátých letech 10. století.
SOUBOJ TRADIC
Početná specializovaná literatura krouží již od druhé poloviny 19. století kolem několika ročních údajů. Tradiční datum založení, rok 973, je vyvozováno z pasáže v pozdním privilegiu císaře Jindřicha IV. z roku 1086, kde se uvádí, že založení schválili papež Benedikt (VI.) a císař Ota I., lze tedy říci v krátkém úseku mezi 19. lednem a 7. květnem roku 973. [...]
Neobvykle krátká doba na založení biskupství vedla k úvahám, že císař Ota I. uvažoval o založení biskupství v Praze již mnohem dříve a vyjednal si svolení nového řezenského biskupa Wolfganga alespoň v předchozím roce, kdy ho uvedl o Vánocích do funkce. Podobně postupoval při prosazování svého projektu církevní provincie magdeburské v případě nového arcibiskupa mohučského a biskupa halberstadtského. Na rozdíl od těchto dobře známých příkladů by však v případě Prahy scházela u Oty silná osobní motivace, pokud bychom nebrali v úvahu domněnku, že nová biskupství na východě měla kompenzovat mohučskému metropolitovi ztráty při vzniku mag deburské provincie. Tento problém byl však uzavřen v roce 968 a případná otázka kompenzací se tehdy ani později v pramenech neobjevuje.
Jiné pojetí nabízí tzv. řezenská tradice, vyprávění Wolfgangova hagiografa mnicha Otloha, která uvádí, že s Wolfgangem zahájil jednání až císař Ota Prostřední (II.), po přímluvách vévody bavorského Jindřicha a dalších věřících. Teprve když byly splněny Wolfgangovy nároky na odškodnění, sepsal sám Wolfgang listinu o odloučení pražské diecéze. Protože mezi Otou II. a Jindřichem vypuklo před polovinou roku 974 nepřátelství, mohli bychom oddělení Prahy od Řezna datovat spíše do let 973 a 974. [...]
První pražský biskup Dětmar se objevuje počátkem roku 976, kdy byl vysvěcen arcibiskupem mohučským Willigisem v Bruchmagod v Alsasku, jak to uvádí Katalog štrasburských biskupů. Nedlouho poté, na mohučské provinční synodě 28. dubna 976, se vedle biskupa Dětmara objevuje neznámý moravský biskup, rovněž jako sufragán mohučského metropolity.
Všechna tato data mohou působit dojmem, že se založením biskupství v Praze neměli nic společného čeští panovníci, že zde Otoni prostě zakládali biskupství podle určitého schématu rozšiřování „říšské“ církve, podobně jako na misijním území Polabských Slovanů. Proti tomu však již na první pohled svědčí naprostá torzovitost těchto zpráv; nejen že chybí zakládací (erekční) listina, ale také další privilegia či donace, které v oblasti Říše vždy doprovázely církevní otonské fundace. Také Otlohova zpráva o iniciativě vévody Jindřicha se konceptu otonské fundace vymyká.
Na dlouhodobost přípravy poukazuje tzv. pražská tradice, zachycená v kronice kapitulního děkana Kosmy, který cituje k roku 967 poněkud sporný list papeže Jana XIII. schvalující záměr českého knížete biskupství založit. Souhlas papeže obdržela podle Kosmových slov sestra knížete Boleslava II. Mlada, která se vydala na zbožnou pouť, causa orationis, do Říma, kde byla zároveň vysvěcena na první abatyši domu benediktinek při chrámu sv. Jiří v Praze. [...]
Pro okolnosti založení biskupství v Praze by mohl být „korunním svědkem“ hagiograf Kristián, synovec svatého Václava, který působil jako mnich v Řezně a později v Praze. Ve své václavské legendě však žádné problémy nevidí, oceňuje biskupa Tuta a připomíná jen marginálně, že došlo ke změně diecézí.
PRAMENNÁ EVIDENCE
Jaké konkrétní prameny zakladatelský proces pražského biskupství evidují? Obecně lze říci, že tato situace, kdy biskupství vzniklo na rozhraní právních mocí Říše a Čech, ovlivnila i nejasnost písemných pramenů. Tak tomu je již u základního diplomatického pramene, privilegia císaře Jindřicha IV., vydaného 22. dubna 1086 v Řezně, které je tradičním východiskem pro retrospektivní analýzu. Toto privilegium bylo vydáno jako odměna pro pražského biskupa Jaromíra-Gebharda, císařova přítele a kancléře (v této roli za arcibiskupa mohučského); deklarovalo zrušení moravského biskupství, které dříve obnovil Jaromírův bratr, kníže Vratislav II.; vhodnou příležitostí bylo uvolnění biskupského stolce v Olomouci. Nemůže být jistě pochyb, že Jaromír text přímo ovlivnil, jedná se však o ucelený dokument, nikoli o doplňované falzum, jak to dokládá i srovnání tří existujících verzí privilegia. Arenga listiny připomíná péči císařské důstojnosti o prospěch církví kdekoli. Narace zmiňuje stížnosti biskupa Jaromíra na (údajně) svévolné vytvoření moravského biskupství, které Jaromír přednesl během synody v Mohuči (v dubnu až květnu 1085) skupině předních biskupů a knížat, a za přítomnosti vyslanců papeže Klimenta III. Jaromír tvrdil, že pražské biskupství bylo ab inicio pro celé knížectví české a moravské constitutus, a tak a papa Benedicto quam primo Ottone imperatore confirmatus est. O této schůzce v Mohuči byl zřejmě učiněn zápis či protokol, notitia, který byl oporou samotného privilegia, a účastníci tohoto kvazisoudu se vyslovili ve prospěch Jaromíra. [...]
Není tomu tedy tak, že by zde císař obnovoval zakládající listinu pražského biskupství, jak se tomu někdy rozumí; Jindřich IV. pouze potvrdil nové rozhodnutí českého panovníka Vratislava o sjednocení území obou biskupství, a to spíše v obecném smyslu, mimo svou přímou jurisdikci. [...]
STŘÍPKY Z KOSMY A HISTORIOGRAFIE
Jaké byly prameny Jindřichova privilegia? Podle Kosmova komentáře biskup Jaromír na synodě v Mohuči (1085) rozvinul před „přáteli spravedlnosti“ privilegium olim a sancto Adalberti (Vojtěcha), potvrzené a papa Benedicto quam a primo Ottone imperatore. Již východosaský kronikář Annalista Saxo, uvádějící mnohé úryvky z Kosmovy kroniky, vypustil ve svém přepisu slova olim a, čímž obrátil pořadí vydavatelů, a biskup se tak stal příjemcem, ne vydavatelem. Historik Josef Kalousek upozornil, že v Kosmově textu se jedná o slohovou chybu; v listině se píše o konfirmaci pražského biskupství (confirmatus est) a tento stylistický obrat přetáhl Kosmas do svého komentáře jako konfirmaci listiny biskupa Vojtěcha (confirmatum).
Toto faux pas v Kosmově komentáři má však zřejmě své důvody, překrývají se zde totiž různé konstrukce „počátků“; jedna spojená s biskupem Dětmarem a druhá odpovídající kapitulní tradici o rozhodující roli svatého Vojtěcha. Podle dominující tradice, jak se vytvářela v prostředí pražské kapituly, byl totiž právě světec Vojtěch tou hlavní osobou, duchovním a politickým inspirátorem zřízení pražského biskupství. To bylo pro postavení biskupství v českém prostředí jistě velmi důležité, světec se stal patronem a ochráncem integrity biskupství. Podle Kosmova mytologického výkladu již při založení Prahy prorokovala pramáti dynastie, kněžna Libuše, že z hradu vzejdou dvě zlaté olivy, které proniknou do sedmého nebe a budou je uctívat všechna pokolení země české a ostatní národy – těmito olivami jsou svatý Václav a svatý Vojtěch. [...]
Kosmas ve svém přepisu listiny do kroniky účelově pozměnil místo vydání listiny Jindřicha IV. z Řezna do Mohuče. Jak poukázali historici Dušan Třeštík a Lukáš Reitinger, vytvořil tak dojem, že privilegium pro Prahu bylo schváleno celou synodou, a tedy i původní založení spojované se svatým Vojtěchem. To přinášelo další aspekt ke zvýšení prestiže a ochrany pražského biskupství, nepochybně významné v časech, kdy se uplatňovaly také v Čechách v 11. a 12. století nekanonické dočasné zábory biskupských majetků panovníkem po úmrtí biskupů (ius regalium a ius spolium).
Jak ovšem již víme, v době konsekrace prvního pražského biskupa Dětmara existoval také biskup moravský, který se připomíná jako účastník malé mohučské synody v dubnu 976. Podle tradice zapsané na počátku 15. století ve spise Granum catalogi praesulum Moraviae byla moravská diecéze spojena s pražskou, prý ve třetím roce Vojtěchova episkopátu, údajně v roce 971. O dočasné existenci moravského biskupství však věděl také kronikář Kosmas, který patrně tohoto biskupa označil jménem Vracen. [...]
Historik Wilhelm Schulte se proto domníval, že Jaromír předložil na synodě v Mohuči listiny dvě – jednu Oty I. a jednu Oty II., lze říci listinu zakladatelskou a konfirmační, a jejich texty pak v Jindřichově privilegiu zkombinoval. [...]
V případě výnosu Oty I. (k roku 973; papežem byl Benedikt VI.) nebo pozdější konfirmace Benedikta VII. (k roku 983; císařem byl Ota II.) bychom však pro krátkost času, který měli tito nejmocnější mužové situačně k dispozici, stěží mohli počítat s propracovaným dokumentem (bulou či privilegiem), nanejvýš s příslibem a určitým souhlasným záznamem (notitia). V zásadě je však zřejmé, že pražská tradice či ideologie, jak ji spatřujeme u biskupa Jaromíra (1086) a kronikáře Kosmy (druhé desetiletí 12. století), počítala s jistým zakladatelským aktem ze strany Oty I. a později konfirmačním Benedikta VII. Informace mohly pocházet například z písemností mohučského arcibiskupství.
Odborná literatura česká, polská i slovenská se zaměřuje především na tu část privilegia, která přináší popis hranic staré diecéze. Ten v zásadě odpovídá rozsahu českého státu v 10. století, na obchodní trase z Řezna přes Prahu a Krakov do Kyjeva. Popis hranic byl zřejmě převzat ze starších biskupských písemností, možná z doby druhého biskupa Vojtěcha, kdy jsou doloženy i jiné zápisy, zachované v kodexu 217 v klášteře Heiligenkreuz. Věta addita regione Moravia v císařské listině svědčí o možném Jaromírově vlivu na její stylizaci. Zahrnutí Pováží do obvodu hranic pražské diecéze rovněž připomíná sféru expanzivních zájmů knížete Břetislava I. [...]
Privilegium císaře Jindřicha IV. zapsal Kosmas (s vlastními korekcemi) do své Kroniky Čechů chronologicky do druhé knihy, kde sleduje zejména události v době krále Vratislava. [...]
Písemné prameny neumožňují jednoznačně přesné datum vzniku pražského biskupství určit. Zakladatelský proces, otevřený asi v letech 967–968 misí princezny Mlady do Říma, byl dokončen až po smrti Boleslava I., mezi lety 973 a 976. Tradiční výkladová schémata, sledující státoprávní a státotvorné aspekty pražské biskupské fundace (z českého či říšského hlediska), přitom nevystihují širší podvojný ráz středověké reality při rozvoji duchovní a světské moci. Založení biskupství pražského bylo „společným“ příběhem s podílem širšího spektra aktérů, oceňujících potřeby a ambice duchovního života v českých zemích.