Kdo si může nárokovat dědictví státu, který se v polovině 9. století zformoval podél velkých vodních toků na cestě od Varjagů k Řekům? Jakou roli hrála etnická příslušnost vládnoucí dynastie a kdo byli její poddaní? Kdo může o středověké Rusi říct: „To jsou naši předci“, „To jsou počátky naší státnosti“? Spory o výklad – a spolu s tím přisvojení – dějin středověké Rusi se vedou již od 19. století a jejich kontury zůstávají v zásadě neměnné. Ruská invaze na Ukrajinu jen palčivost sporů o středověkou Rus odhalila ve vší otevřenosti.
Ponechejme zde stranou vědomou manipulaci s historií, zneužívání historie pro aktuální politické cíle, roli propagandy v učebnicích, koloniální a imperiální diskurz ruských propagandistických výkladů středověké Rusi, stejně jako ahistorické, prvoplánově nacionalistické interpretace ukrajinské propagandy. [...]
Za pozornost ovšem stojí i méně nápadné nuance, s nimiž se potýká každý badatel, který se dnes zabývá středověkou Rusí. Rusko-ukrajinská válka totiž extrémně zviditelnila řadu úskalí a slepých skvrn historické vědy, které jsou trvale přítomné, jen si je v klidnějších dobách méně uvědomujeme. Ukazuje se přitom, že hranice mezi medievistikou jako vědní disciplínou a medievalismem jsou podstatně vágnější, než se obecně soudí.
Po období vnucené sovětské unifikace se v post sovětské éře začal prosazovat trend, jejž lze označit jako „parcelaci“ středověké Rusi v duchu národních historiografií: ukrajinští a běloruští badatelé se orientovali převážně na témata, jež – s ohledem na dnešní politické hranice – chápali jako součást dějin vlastního národa. [...]
V reakci na tuto modernizující fragmentaci bádání o středověké Rusi zveřejnil v roce 2020 běloruský medievista Viktor Martyňuk polemickou stať, v níž navrhoval, aby středověká Rus začala být chápána podobně, jako dnes věda nahlíží Byzanc, tedy jako svébytný a soběstačný historicko-kulturní fenomén, jenž nepotřebuje legitimizaci prostřednictvím svého významu pro současnost.
I takový postoj někteří badatelé chápali jako skrytý impulz k ruskému přisvojení dějin středověké Rusi, další projev trvalého kolonialistického přístupu Ruska k Ukrajině a Bělorusku. Výzva navíc zazněla v době, kdy už Kreml nakládal s tematikou středověké Rusi jako s nástrojem legitimizace anexe Krymu, což výmluvně dokládá olbřímí socha knížete Vladimira, vztyčená roku 2016 přímo před branami Kremlu. Na vyrovnanou, aktuálních záští a křivd prostou akademickou debatu v takové atmosféře už nezůstával takřka žádný prostor.
JAK NAZVAT STÁT RURIKOVCŮ?
Čím dál obtížnější bylo – a tím spíše je dnes – zvolit pro bádání o středověké Rusi neutrální vědeckou terminologii. Volba vhodných pojmů je jen prvním krokem k jakémukoli psaní. Právě ona však zřetelněji než diskuse o různých fenoménech politických, sociálních, ekonomických či kulturních dějin odhaluje, pod jakými politickými tlaky se bádání o středověkých dějinách východní Evropy ocitlo.
V humanitních vědách je poměrně běžné, že stejné termíny různí autoři používají v různém smyslu; proto nepřekvapí, když v úvodu každé práce autor nejprve specifikuje jím používanou terminologii. Jiná situace však nastává, když badatel tápe, jaké pojmy zvolit, aby nenesly neadekvátní aktuální konotace, nepřijatelnou ideologickou zátěž, nebyly pro určitou část vědecké obce urážlivé či zraňující.
Problém začíná již ve chvíli, kdy chceme pojmenovat politický útvar, který středověké prameny označují jako Rus (Русь). Již od 19. století se historiografie potýká s tím, že slovo Rus se až příliš asociuje s novověkým termínem Rusko (Россия). [...]
Pojem Rus je navíc užíván pro enormně dlouhé období od 9. do konce 17. století, proto k němu historiografie již od 19. století zavádí různé specifikující přívlastky. Pro první epochu, konvenčně vymezovanou obdobím 9.–13. století, je v evropské historické vědě tradičně nejužívanější pojem Kyjevská Rus (Киевская Русь, Київська Русь, Kievan Rus‘, Kiever Rus, La Rus‘ de Kiev). Problémem však je, že jde o moderní, účelově vytvořený pojem, jenž neadekvátně akcentuje roli Kyjeva tím, že evokuje představu státu s jedním dominantním mocenským centrem, což je velmi problematické pro 9. a 10. století a zcela nevhodné pro období od počátku 12. století, kdy role Kyjeva upadá.
Jiné označení – „Ukrajina-Rus“ (Україна- -Русь) – zavedla ukrajinská historická škola na přelomu 19. a 20. století a v ukrajinském diskurzu rezonovalo i v následujícím století. I v tomto případě jde o název, který zpětně do minulosti projektuje perspektivu ukrajinského nacionalismu, a proto je v akademické historické vědě nepřijatelný.
Pokus o neutrální vědecké označení představuje termín „předmongolská Rus“ (Домонгольская Русь, Pre-Mongol Rus’, La Rus’ prémongole). Ten je sice etnicky neutrální a prostý současných politických konotací, avšak také problematický. Pokud se totiž například v českých dějinách používá analogický pojem „předhusitské Čechy“, je tím označováno několik desetiletí, během nichž se v české společnosti vytvářely předpoklady pro vznik husitství. [...]
Každý z dnes běžně užívaných názvů daného středověkého státu je tedy tak či onak zkreslující, nedostatečný nebo neadekvátně konotovaný s politickými idejemi moderní doby.
ZA HRANICE ETNICITY
Jak označit obyvatele středověké Rusi? V akademické terminologii opět narážíme na projekce moderních nacionálních představ do středověku. Stranou můžeme ponechat dávné diskuse o původním významu pojmu „Rus“, o jehož etymologii už byly sepsány celé knihovny. Problém dnes spočívá především v konstruování přímé genetické vazby mezi někdejšími obyvateli středověké Rusi a příslušníky tří současných východoslovanských etnik – Rusů, Ukrajinců a Bělorusů. Stejně jako v 19. století se i dnes operuje s principy historismu: Rusko se snaží klást kořeny „ruské státnosti“ co nejhlouběji do minulosti, zatímco Ukrajinci opírají svou kolektivní identitu o kontinuitu národní existence od současnosti až do dob etnogeneze Slovanů.
Budeme-li obyvatele středověké Rusi ve snaze o korektnost označovat jako „východní Slovany“, znamená to přenos moderní lingvistické kategorie do minulosti na osoby, které tuto formu identity neznaly a jimž by byla zcela nesrozumitelná. [...]
Akcentováním kategorie Slovanů, resp. východních Slovanů odsouváme z pole zájmu nejrůznější neslovanské skupiny, převážně ugrofinského původu, které na teritoriu středověké Rusi žily. V pozvání Varjagů v Povesti vremennych let figurují kromě východoslovanskými dialekty hovořících Slověnů a Krivičů také Čudové, tedy ugrofinsky hovořící lid obývající prostor zhruba dnešního Estonska, a ugrofinští Merjané z oblasti horního Povolží. Přesto jsou dějiny Rusi dnes líčeny výlučně perspektivou Slovanů, zatímco pospolitosti, které dnes nemají žádné vlivné „strážce paměti“, z obrazu minulosti zcela zmizeli.
Tápeme-li v tom, jak vůbec označit obyvatele středověké Rusi, jak pak nazývat projevy jejich kultury? Lze mluvit například o ruském či staroruském písemnictví, nebo je namístě hovořit o ukrajinské, případně běloruské středověké kultuře? [...]
Z jazykového hlediska je toto označení nesprávné, neboť letopisy jsou psány – použijeme-li terminologii V. M. Živova – v tzv. „hybridním rejstříku“, směšujícím církevní slovanštinu jakožto jihoslovanský jazyk s různými formami východoslovanských dialektů. Pokud pojem „východoslovanské letopisectví“ vztáhneme na autory a adresáty textů, narazíme znovu na problém, jak definovat lid obývající Rus, o němž byla řeč výše.
Ať již ale hovoříme o Rusech, „společných předcích dnešních Rusů, Ukrajinců a Bělorusů“, nebo obecněji Slovanech (ale i Ugrofinech či Baltech), stále o lidech žijících ve středověké východní Evropě uvažujeme v etnických kategoriích. Evropská archeologie a historická věda se přitom již od kategorie etnicity, a tím spíše anachronického pojmu národ, pro epochu raného středověku jednoznačně distancovaly. Zatímco tedy zkoumání etnogeneze Slovanů evropská věda vnímá – vypůjčím-li si metaforu Ivo Štefana – jako pátrání po původu kabátu, který už se nenosí, pro východní Evropu to neplatí. Tamní bádání o raném středověku podobnou sebereflexí dosud neprošlo, ba naopak v souvislosti s aktuálním politickým vývojem se kategorie etnicity spolu s důrazem na etnogenezi jednotlivých východoslovanských národů ještě více upevnily.
Uvažování o dějinách středověké Rusi perspektivou Slovanů je dědictvím idejí slovanské vzájemnosti 19. století, předpokládajících, že „slovanskost“ je nejen faktor jazykové identity, ale i esence kulturního a materiálního bytí určitých národů. Tuto představu ale nekriticky přejala i evropská historická věda 19. století a 20. století. Tehdy se totiž prosadilo rozdělení dějin středověké Evropy v zásadě do tří vědeckých disciplín: zatímco evropská medievistika tradičně chápe jako pole svého zájmu latinský civilizační okruh, Byzanc byla vyhrazena byzantologii, kdežto svět definovaný církevněslovanskou kulturou a pravoslavím se stal polem bádání slavistiky. [...]
PLURALITA PŘÍBĚHŮ
Pokud váháme při označení názvu státu a jeho obyvatel, další komplikace badatele čeká při psaní toponym a proprií. Volba té či oné formy přepisu se stává v principu politickým gestem. Zvláště v západních nakladatelstvích je dnes patrná snaha dekolonizovat terminologii východoevropského prostoru, což se projevuje například prosazováním ukrajinských forem jmen na úkor tradičních, interpretovaných jako „ruské“.
V řadě letopisů se však objevují názvy lokalit, jež dnes leží na území hned několika států. Přepisovat je různým způsobem podle dnes platných politických hranic je neakceptovatelné – zvláště uvážíme-li, jak dynamicky se v uplynulých desetiletích a staletích tyto hranice měnily. Stejně tak je neobhajitelné připisovat jednotlivým členům téhož rodu Rurikovců různou etnickou identifikaci tím, že jejich jména budeme psát podle současné jazykové normy ruštiny, ukrajinštiny a běloruštiny. [...]
Bylo by v této souvislosti snadné podlehnout orientalistické představě, že nacionální koncepty projektují do minulosti jen ti druzí – ať již jsou to Srbové a Albánci ve sporu o Kosovo nebo Ukrajinci a Rusové ve sporu o dědictví středověké Rusi. Ve chvíli, kdy se vede spor o to, komu pat- ří raně středověká Rus, anebo se historickými argumenty vyvozuje, komu má patřit Krym, zdá se nám Středoevropanům, že dějinám „rozumíme“, máme kritický odstup od ideologického žonglování s minulostí a nikdy bychom nesedli na lep kremelské ani jiné propagandě.
Ve skutečnosti většina české společnosti plně akceptuje jako samozřejmou kolektivní identitu založenou na etnicitě, tedy koncept českého národa, jak jej definovalo české národní obrození, a tyto své představy projektuje zpětně hluboko do minulosti. [...]
Každá společnost si vypráví příběhy o své minulosti. Nebezpečí vzniká ve chvíli, kdy se ztrácí pluralita příběhů a pluralita perspektiv a namísto nich je utvrzován jediný závazný příběh, který má jasnou teleologickou linii – jinými slovy, vychází z představy, že veškeré dění má svou logiku a směřuje k naplnění konkrétního smyslu.
Dokud bude živý historismus, tedy argumentování minulostí ve prospěch přítomnosti a budoucnosti, bude i historická věda vystavována nejrůznějším politickým tlakům a společnost bude podstatně více sluchu dopřávat manipulátorům s historií než vědcům. [...]