Až do počátku 13. století byla volba pražského i olomouckého biskupa na hony vzdálena kanonické elekci, rozhodné slovo patřilo knížeti. I proto nový biskup často pocházel z jeho kaplanů. Nejlépe cizinec, který se nemohl opřít o pevnější zázemí, o mocné příbuzenstvo. Po Vojtěchovi tak zaplnila počet pražských biskupů řada „Němců“, vděčících za tuto poctu ne svým zásluhám a schopnostem, nýbrž rozhodnutí knížete: Thiddag (998–1017), Ekkehard (1017–1023), Izzo (1023 až 1030). Až později začali do biskupské volby mluvit také „Čechové“ (Boemi, Boemenses), rozuměj raná šlechta, beneficiáři, bojovníci i přednější část duchovenstva. Přesto si kníže dlouho udržoval vrch.
[...]