Jak se bude žít po genocidě? Jaké bude soužití viníků a přeživších? Při myšlenkách na decimovanou Gazu si dnes tu otázku klade asi leckdo. Wojciech Tochman věnoval společnostem, které prožily pokusy o vyhlazení celých skupin obyvatel, knižní trilogii. Psal o Bosně (2002; česky Jako bys jedla kámen, 2017), Rwandě (2010) a Kambodži (2019; přeložila Michala Benešová: Kokrhání kohoutů, pláč psů, Absynt, Žilina 2022). Velká část třetí knihy přibližuje situaci lidí chudých a duševně nemocných, kteří přežívají v klecích nebo na řetězech v hromadách vlastních výměšků, uvězněni svými bezradnými příbuznými. V Kambodži se psychiatrické péči věnují jednotky specialistů, ale traumatizovaných jsou tisíce. Druhé těžiště textu je spojené s turistikou a pamětí. Muzea genocidy Tochman působivě klade na úroveň veřejných domů – v Phnompenhu lze koupit cokoli, každý život, každou smrt. Prezentace vyhlazovacích táborů podle něj neslouží jako součást terapie dnešní kambodžské společnosti; jsou jako kuriozita určeny bohatým vnějším pozorovatelům, které fascinuje cizí brutalita. Genocida se snáz prodává než napravuje. Zbývá po ní neuvařený duch. Neuvařený? „Uncooked,“ říká tlumočník. Syrový? Nebo spíš nepřipravený? Nepřipravený na cestu. Ztracený. Hladový. Rozčilený z dlouhého čekání. Celá Kambodža se duchy nepřipravenými na cestu jen hemží. Lidé je vídávají na křižovatkách, na krajnicích cest, v místech nehod. A na vražedných polích z Pol Potových časů. Žijí na nich duše, zástupy duší, hromady, davy, jejichž reinkarnace nemůže dojít naplnění...
- mš -