Čechy měly v 10. století s křesťanstvím již řadu zkušeností. Počínaje začátkem 9. století se v zahraničních pramenech objevují zprávy, které informují o událostech, s nimiž tyto zkušenosti souvisely. Přímý vliv nesporně znamenaly vojenské a mocenské akce vycházející jak ze sousední Franské říše, tak (o trochu později) z druhého – tentokrát východního sousedství, říše Velkomoravské.
Nejstarší dochované zprávy tohoto druhu se vztahují k franským tažením let 805 a 806, která představují modelové vojenské ingerence sousední říše. Takové výpravy neměly jenom mocenský a politický význam, ale byly také příležitostí k plnění povinností křesťanských panovníků šířit všemi prostředky křesťanství. Christianizace v souvislosti s vojenskými akcemi získala v historiografii speciální termín – indirekte Missions kriege (Carl Erdmann, pro dobu Otonů). Karlovské i otonské regnum bylo totiž v té době nepochybnou křesťanskou velmocí, čemuž odpovídala i struktura církevních institucí zaměřených na duchovní správu země, ale také na misijní činnost – jak na nejbližší germánské sousedy (válka Karla Velikého se Sasy v letech 772–804), tak na pohanské slovanské sousedy. Z hlediska východní slovanské expanze a christianizace je významná zakladatelská činnost svatého Bonifáce, který byl v roce 719 Řehořem II. pověřen misijní činností ve Franské říši, k čemuž se vydáním ochranného listu přidal roku 723 Karel Martel. [...]
Schéma, na němž arcibiskupství začalo fungovat, charakterizuje pojem církevní provincie (provincia ecclesiastica). Jde o svazek diecézí, v jejichž rámci je arcibiskupství vybaveno právem dohledu a kontroly nad ostatními diecézemi, stejně jako dohledu nad volbou biskupů v diecézích vlastní provincie a dodržováním právních principů v ní. Tito biskupové jsou zváni suffragány (od pod. jm. suffragium – hlasovací právo), a poprvé se objevují v herstalském capitulare v roce 779. Kategorie arcibiskupa se v západní církvi objevila přibližně v 6. století. Tehdy začal arcibiskup vystupovat jako metropolita spjatý s metropolí – centrem církevní provincie. Tento obraz franské církve rýsující se od Bonifácovy doby byl stabilizován v době reforem Karla Velikého a stal se vzorem pro budování základů církevních organizací i ve východním sousedství říše. Tady hrála významnou roli ještě další Bonifácova založení, rovněž z doby jeho velkolepé zakladatelské fáze. V roce 739 díky němu vyrostla biskupství v Salcburku a mimo jiné biskupství ve Freisingu, Řezně a Pasově. [...]
Pro české prostředí bylo samozřejmě významné pokračování výstavby mohučské arcidiecéze. Byla součástí Karlovy reformy říšské církve a obnovy metropolitního systému a v letech 780–782 (Hadrian I.) povýšila na arcibiskupství. Postupně se stala největší církevní provincií Franské říše. Řada diecézních center měla misijní charakter a misijní poslání, protože jejich základní úkol byl, kromě položení základů církevní organizace, christianizace ještě nepokřtěných oblastí střední Evropy.
MISIE A REFORMY
Na tomto úkolu se významně podílely staré i nové říšské kláštery. Jejich zakládání vždy patřilo do Bonifácova misijního konceptu a jejich podoba a určení byly definovány Bonifácovými reformními záměry. Doklady o nich nacházíme v řadě pramenů, například v těch, které vznikly při synodálních jednáních. Mezi nimi zaujímá zvláště významné postavení Concilium Germanicum konané v roce 742 (nebo 743). Kromě deklarace základních norem regulujících církevní život v Říši zde byla vyhlášena řehole sv. Benedikta jako určující norma pro říšské mnišství. Staré kláštery byly povinovány podle této zásady svoji dosavadní existenci upravit a nově zakládané kláštery se jí měly od začátku řídit. I kláštery byly pověřovány významnými misijními úkoly, i když v tomto bodě se musely vyrovnávat s jedním ze základních požadavků Benediktovy řehole, kterým byla stabilitas loci. [...]
Reformy karolínské církve pokračovaly i po Karlově smrti, za jeho syna Ludvíka Pobožného, kdy proběhla zejména tři synodální jednání v letech 816, 817 a 818/19, v jejichž rámci byly znovu řešeny otázky organizace církve, církevního života a života řeholních institucí. Ty měly projít velkou reformou pod egidou Benedikta Aniánského.
Další významnou etapu při budování říšské církve znamenaly otonské kroky během 10. století, kdy byl základní koncept říšské církve orientován na zahušťování církevní organizace a na christianizaci slovanských sousedů. Vláda Oty I. je tímto konceptem prodchnuta a podle Widukindova svědectví je zřejmé, že se s tímto programem panovník zcela ztotožnil. V konstrukci církve se začala objevovat nová misijní biskupství – v roce 948 šlo o Havelberg a Brandenburg (nová sufragánní biskupství mohučské diecéze) a o Ripen, Schleswig a Aarhus, vložené do provincie Hamburk–Brémy. V roce 968 Ota dosáhl zřízení misijního arcibiskupství Magdeburg, určeného pro christianizační aktivity u Slovanů sídlících východně od Labe a Sály. Magdeburgu byla podřízena biskupství Havelberg a Brandenburg, stejně jako nově zřízená biskupství v Merseburgu, Míšni a Zeitzu.
V roce 972 vzniklo další misijní biskupství podřízené Hamburku. V tomto kontextu je třeba úvahy o okolnostech vzniku pražského biskupství rozšířit kromě tradičních témat rovněž o konstatování, že pražská diecéze byla nepochybně žádoucí součástí směřování k ranému regnu Boleslava I. a Boleslava II. a současně snaha o její zřízení byla zcela v souladu s Otovou koncepcí. [...]
V METODĚJOVÝCH STOPÁCH
K zahuštění říšské církevní správy došlo během krátkého časového období, navíc christianizační snahy směrem na východ vedly k tomu, že v krátké časové souslednosti vznikla biskupství v Praze a Poznani. V jakém prostředí a v jakých souvislostech se tento pohyb odehrával v Čechách? Ty byly od roku 890 – tedy od schůzky velkomoravského panovníka Svatopluka s Arnul fem v Omuntesperchu jednoznačně pod církevním vlivem velkomoravským. Šlo už ale o jinou církevní sílu než v době arcibiskupa Metoděje, za nějž byl pokřtěn první přemyslovský kníže Bořivoj. Na scénu se opět vrátil Pasov, který si činil na Metodějovu arcidiecézi nárok. Tato situace se ale po pěti letech opět radikálně změnila, když čeští předáci (po Svatoplukově smrti) požádali na říšském sněmu v Řezně o Arnulfovu ochranu. Mojmír II. tomuto vývoji nedokázal čelit a ostatně zakrátko se celá Velká Morava zhroutila.
Jak v té době vypadala česká společnost? V současnosti historiografie přijímá koncept Dušana Třeštíka, že byla organizačně rozdělena do regionálních knížectví, jichž bylo okolo patnácti (vychází se při tomto odhadu ze zpráv o křtu 14 českých knížat v Řezně v roce 845 a ze zpráv tzv. Bavorského geografa). V centru Čech zaujímalo klíčovou pozici dědičné přemyslovské knížectví. Z hlediska zahraničních zpravodajů byly celé Čechy osídleny homogenním kmenem Čechů, takže důsledkem Třeští- kova konceptu byl pád tradiční teorie o českých kmenech. [...]
Institut regionálních knížat vlastně dodnes nelze precizovat, jde jednoznačně o termín, který především označuje situaci, kdy je na scéně množství vládců, o jejichž statusu těžko rozhodnout. Jednoznačné ale je, že v případě nutnosti tato tříšť vládců jednala koordinovaně, například při shromažďování tributu nebo při společné obraně. Jako referenční rámec nám pro chápání tohoto problému dobře poslouží konstrukce vlády u Polabských Slovanů, kterou německá historiografie zejména od doby historika Wolfganga Hermanna Fritze označuje jako Gesammtherrschaft a která v mnohém velmi dobře odpovídá české situaci 9. a začátku 10. století. Přemyslovští panovníci by tak byli v roli vládců všech, byli by panovníky z vůle „regionálních“ knížat a jim by se také zodpovídali. Náboženství této kmenové společnosti bylo tzv. pohanské, a bylo tedy z hlediska sousedních křesťanských panovníků nepřijatelné. Ve stručnosti je lze charakterizovat jako polyteistické, animistické a manistické. Základním nástrojem změny v této situaci byla misijní činnost, s níž je třeba počítat, i když o ní nedisponujeme rozsáhlejšími zprávami. Přesto o ní nelze pochybovat.
Čechy patřily pod egidu řezenského biskupa a z bavorského prostředí na české území nesporně misijní aktivity směřovaly. Jejich příslušnost k řezenské diecézi je typicky otevřená – východní hranice řezenského misijního biskupství není pevně definována. Z legendy tzv. Kristiána se dozvídáme o knězi Pavlovi, který je nazván presbyter maior, což Dušan Třeštík interpretoval jako titul arcikněze a Pavla označil za zástupce řezenské diecéze v Praze. To už by ovšem bylo víc než jenom misijní zásah, to už by byl náznak snahy o zárodek církevního centra, asi podobně jako tomu bylo s umístěním první kapituly, a tedy snad i biskupství u kostela sv. Jiří na Pražském hradě v době knížete Vratislava I. O misijních zásazích do Čech však existují i další doklady. [...]
Přítomnost misionářů v Čechách dokládají letmé zmínky o kněžích a mniších přicházejících ke knížeti Václavovi nebo ji lze tušit v aktivitách již zmíněných klášterů v Řezně a Chammünsteru. Jiný typ dokladů představuje misijní příručka Ratio de cathecizandis rudibus, v níž nacházíme princip ponižujícího odepírání společného stolování křesťanů s pohany. Ten se uplatňuje jako významná okolnost křtu knížete Bořivoje I. na Svatoplukově dvoře. Jako u většiny takových pramenných zmínek můžeme těžko rozhodnout, jestli se události skutečně odehrály popisovaným způsobem, ale nepopiratelné je, že autoři textů byli s principy misií dobře seznámeni. Totéž platí také třeba o svatovojtěšské legendě Bruna Querfurtského, který popisuje podmínky úspěšné misie, současně uvádí i důvody, které pohany zpravidla vedly k odpírání křtu. Obávali se totiž, že přestupem na nové v mnohém nepochopitelné náboženství rozhněvají staré bohy, kteří způsobí, že příroda přestane plodit a rodit. Jiný důvod uvádí legenda o sv. Willibrordovi a o jeho snaze získat pro křest fríského knížete Radboda. Ten, když se dozvěděl, že sice bude křtem spasen, ale na onom světě se nesetká se svými pohanskými příbuznými, křest odmítl.
NIKDY NEKONČÍCÍ MISE A OCHOTA KE KOMPROMISU
Misie probíhaly od doby prvních kontaktů české společnosti s křesťanstvím, ovšem ani dosažením určité úrovně christianizace nevymizely – české země se pro ně staly průchozí stanicí. Na přelomu prvního a druhého tisíciletí se v Čechách objevili dva z pěti svatých bratří, kteří patřili k první komunitě kláštera v Międzyrzecze a pocházeli z Romualdova Perea. [...]
A misijní aktivity spojené s Čechami byly patrné ještě ve 12. století, když v letech 1124–1125 a 1128 prošel Prahou na sever Evropy Oto z Bamberka, apoštol Pomořanů. Jak misie probíhaly, lze odhadovat na základě příkladů ze sousedství. Bylo při nich zapotřebí znalosti psychologie, jak dokládá například historie štětínské misie k roku 1124, která v době velké epidemie připisované hněvu uražených bohů připustila užívání křesťanského i pohanského oltáře. Podobných kompromisních ústupků muselo být v praxi misionářů mnoho. Kupříkladu pověstný křest čtrnácti knížat v Řezně roku 845 vykazuje řadu mimořádných kroků. Zcela nezvyklý je již termín křtu, který se odehrál bez poučení a skrutinií 13. ledna. V roce 845 připadl 13. leden na pondělí, což je den pro křestní termín naprosto nevhodný. Křty měly probíhat při vigilii o sobotě velikonoční nebo svatodušní. Ono pondělí lze tedy nejspíše vysvětlit tak, že bylo lepší obejít periculum in mora, které hrozilo z promeškání vhodné příležitosti ke křtu, než zachovat křestní zásadu.
Ostatně jiný cenný dokument vypovídá o atmosféře misionářského a christianizačního období střední Evropy podobně. Synoda bavorských biskupů konaná v roce 796 někde na břehu Dunaje hovoří o podobném nebezpečí z prodlení a připouští při nedostatku duchovenstva jako křestní den každou neděli. [...]
Po roce 935 se tento obraz začal výrazně měnit. V době vlády Boleslavů I. a II. docházelo různými prostředky ke sjednocení země do podoby málo soudržného regna, které podle listiny Jindřicha IV. z 29. dubna 1086 sahalo na severu na Krakovsko, na východě k Červeňským hradům a k Uhrám. Oba Boleslavové si byli vědomi toho, že jejich regnum nemá naději na budoucnost, pokud nebude alespoň základním způsobem křesťanské. Cesta k pokřtění země směřovala od deklarativního pokřtění panovníka a jeho okolí k prohlubování vlivu rodící se církevní organizace, jejíž jednotlivé body byly propojovány se sítí hradů tvořících správní osu přemyslovského regna. Začátek tohoto procesu bývá spojován se středočeskou přemyslovskou doménou a zvolna se rozbíhal i mimo ni. Symptomatické je, že až dosud není na území Čech doložena existence kostela pro 10. století mimo hradní centrum. Christianizaci společnosti tedy logicky doprovázelo budování základů církevní správy země a ostatně české substantivum „kostel“ se celkem bez námitek odvozuje (jako v řadě dalších slovanských řečí) od latinského castellum.
Dlouhou dobu se v české historiografii používá k vysvětlení tohoto procesu teorie takzvané velkofarní organizace – tedy organizace velkých far, jejichž ústředím byly správní/centrální hrady země. S tím je spjata představa, že na těchto centrálních hradech vznikají nejstarší kostely (nejprve na středočeském přemyslovském dominiu a pak na území celých Čech), u nichž jsou usazovány skupiny kněží v čele s archipresbyterem. Termín velkých far je opět převzat z německé historiografie, kde se v podobných souvislostech hovoří také o kategorii Urpfarrei.[...]