Nervózní vyčkávání na výsledky polských parlamentních voleb během říjnového víkendu jsem tematicky strávila ve společnosti Olgy Tokarczuk. Nejprve s jejím nejnovějším románem Empusion. Přírodně-léčivý horor (překlad Petr Vidlák, Host, Brno 2023), který v kulisách penzio nu pro pány rozehrává kafkovské motivy v předválečné mlze pohraničních hor. A pak jsem po delší době opět otevřela esejistický soubor Okamžik medvěda (překlad P. Vidlák, Host, Brno 2014), v nichž nobelistka připomíná třeba polské volby z roku 2007, do nichž (rozpačitě) vstoupila Strana žen, i různé aspekty proměny světa díky (anebo kvůli?) internetu. Jisté je, že pryč už jsou časy hledačských výprav za prameny řek nebo zapomenutými kmeny, pomalu se také vyčerpává téma cest k vlastním kořenům nebo výpravy do muzeí, které měly tak významný vliv na cestovatelský esej ještě před dobou internetu. Unus mundus, ve kterém jsme se ocitli po sametové informační revoluci, nám vnucuje globální témata a nová citlivost vyžaduje vystoupení z našeho nepředstavitelně velkého lidského ega... Olga Tokarczuk dále prostřednictvím recenze o filmu Matrix přiznala svůj zámysl napsat jednou horor, bylo však jasné, že Empusion in spe se zaškutulkování bude přece jen vzpírat: Takže z čeho máme největší strach? Není to strašlivá epidemie z vesmíru, jaderná válka, gigantické rostliny, duchové, oživlé mrtvoly. Máme strach z toho, že nás Bůh opustil, že nerozumíme světu, že nikdy nepoznáme jeho komplikovaný plán, že nám ho věda nevysvětlí, že jsme uvězněni ve svých představách jako mouchy v jantaru. Tak vypadá dnešní horor. Anebo ne?
- ivc -