Náprstkovo muzeum připomíná význačného českého cestovatele. Výstava Emil Holub ovšem navzdory tomu, že byla plánována jako výroční – i když se připomínka Holubova úmrtí (1902) a jeho první cesty do Afriky (1872) kvůli doznívání covidových komplikací poněkud posunula – není koncipována jako čistě životopisná. Jak je vysvětleno na vstupním panelu a v úvodu katalogu, autory především motivovala snaha pochopit, proč se zrovna Holub vydělil ze zástupu dalších výrazných osobností, které také usilovně pečovaly o svou reputaci, a stal se nejznámějším českým cestovatelem. [...]
Výstavu otevírá Holubova posmrtná maska jako připomenutí až posvátné úcty, jíž se mu během života i po smrti dostávalo. Nad ní se ovšem v nekonečné smyčce točí reklama pivovaru Prazdroj, představující Holuba jako podnikavého, vytrvalého a odvážného Čecha, a samozřejmě tedy milovníka zlatavého moku prvotřídní kvality, o nějž se rád podělil s bližními, dokonce i s bližními tmavé pleti. Filmová sekvence natáčená v „autentickém“ prostředí Jižní Afriky je absurdní v mnoha směrech, nejen proto, že kostýmy „divochů“ a jejich rituály spíše evokují brazilskou školu samby. Holub byl totiž nesmlouvavým abstinentem a zpřístupňování alkoholických nápojů domorodým populacím vnímal jako jeden z nejničivějších důsledků evropské kolonizace (kterou jinak nadšeně podporoval). Právě proto by se však tento vizuální artefakt mohl stát vynikajícím východiskem pro snahy pochopit nánosy významů, jimiž Holubův odkaz převrstvovali ti, kdo ho využívali a stále využívají ve svůj vlastní prospěch, ideologický nebo komerční.
Bohužel tento úhel pohledu na Holuba zůstal nakonec ve výstavě jen letmo naznačen. Mezi Holubem dovezenými exponáty se sice proplétá ukázka z propagandistického, explicitně antikoloniálního, ale také suprematistického opusu Velké dobrodružství (1952), zlidovělá misogynní scénka z filmu Jára Cimrman ležící, spící (1953) a klip Lidojedi skupiny Tři sestry (1993), mimo stručné popisky ale nedošlo k jejich konfrontaci s jádrem výstavy. [...]
Stranou zůstaly osoby, které hrály v Holubově příběhu významnou roli – ať už jeho mecenáši a političtí patroni, domorodí a evropští účastníci jeho výprav, nebo jeho manželka Rose. Ta jej nejen doprovázela na druhé cestě do Afriky, ale především dlouhá desetiletí pečovala o jeho materiální odkaz a obraz vědce a vlastence. Slavný cestovatel si uzurpuje veškerý prostor i pozornost. Je proto vlastně paradoxní, a také příznačné pro setrvávající postoj české veřejnosti ke krajanům, kteří zanechali stopy v dalekých krajích, že i takto úsporné, nepropracované demytizování Holuba, spolu s podobně stručnou kontextualizací jeho působení v Jižní Africe v době, kdy zde vrcholila územní a ekonomická expanze Velké Británie, vyvolalo obvinění autorů výstavy ze znevažování významné historické osobnosti a umenšování Holubových zásluh o vědecký pokrok a šíření evropské civilizace (negativní vyjádření Petra Zídka v Právu v tomto smyslu vzbudilo na sociálních sítích hlasité a kritické reakce vůči autorům výstavy).
Hádky o to, zda a jak byl „zabit“ Holubův přínos českému národu, bohužel zastínily další důležitý motiv této výstavy. Její velká část se věnuje Holubovu sběratelství a následné prezentaci sbírek, svým pojetím dodnes unikátních. Výstava nabízí vhled do každodenní logistiky vědeckého cestovatelství a muzejnictví, připomíná zdánlivě všední nezbytnosti, jako byla evidence nálezů, jejich konzervace a přeprava. [...]
Z ohromujícího počtu nasbíraných etnografik (z nichž přitom v Národním muzeu zůstal jen zlomek) bylo záměrně prezentováno jen několik, a to způsobem obvyklým spíše pro výstavy umělecké. Kožené sandály, korálkové šperky či nůž se nabízejí k prohlédnutí ze všech stran v samostatných skleněných vitrínách. Vynikne tak jejich jednoduchá dokonalost, zároveň ale tato výstavní strategie není v katalogu ani na informačních tabulích nijak vysvětlena. „Mlčení“ vystavených předmětů tak spíše zintenzivňuje jejich jinakost a exotičnost, navíc je potlačen jejich reálný účel.
O něco důkladněji jsou diskutovány rytiny etnika San (v Holubově době pejorativně nazývaného „Křováci“), které nechal Holub pracně vylámat ze skalních stěn a odvezl do Evropy, což vyvolalo určité pochybnosti už u jeho současníků. Holub sám byl přesvědčen, že vzácné nálezy zachraňuje z africké temnoty a dává k dispozici civilizované části lidstva. [...]
Ani již zmíněná doprovodná publikace se nesoustředí na Holubův život. To by bylo ostatně zbytečné, neboť výstavu a výročí doprovodilo i druhé vydání cenné biografie Martina Šáma- la (Emil Holub. Cestovatel, etnograf, sběratel, původní vydání 2013). V první kapitole „výstavní“ knihy Šámal to, co již o Holubovi vybádal, shrnul a zároveň rozšířil – rozhodně neopakuje již řečené, dospěl k výrazně nuancovanějšímu pohledu jak na samotného cestovatele, tak na jeho interakci s českou společností. Následně Ondřej Crhák zasadil Holubovy aktivity do širšího rámce (středo)evropského kolonialismu a Petr Valenta se podrobně věnoval Holubovi-sběrateli, především sbírkám etnografickým, dnes uloženým v Náprstkově muzeu.
Tato kapitola je nejpopisnější, navíc opakuje některé stereotypy, vůči kterým se spoluautoři vymezují a které byly reflektovány i na výstavě, například rozlišování mimoevropského „umění“ a „předmětů denní potřeby“. A konečně Tomáš Winter se soustředil na Holubovy výstavy a jejich dobový ohlas, na výstavu jako nové médium veřejného vzdělávání i prostor ideologických sporů. To vše jsou samozřejmě důležitá témata, která by teď bylo třeba rozvést a provázat s jinými. [...]