Z pohledu řady soudobých pozorovatelů veřejného dění byla válka po propuknutí českého stavovského povstání v zásadě posledním dostupným nástrojem k prosazení vyhraněných zájmů a obhajobě nezcizitelných práv obou znepřátelených stran. Aby přinesla požadovaný účinek, musela se odbývat pod vedením zdatných válečníků a stratégů, jejichž úsudek většinou rozhodoval o výsledku bitevních střetů. Protihabsburský odboj vytvářel pomyslné jeviště pro vystoupení mnoha více či méně známých vojevůdců. Mezi nimi vynikali nejen představitelé stavovského vojska Jindřich Matyáš z Thurnu, Jiří Fridrich Hohenlohe, Kristián I. z Anhaltu a Petr Arnošt z Mansfeldu, ale také jejich odpůrci Karel Bonaventura Buquoy, Jindřich Duval Dampierre nebo Baltasar Marradas. Posledně uvedenou skupinu vydatně podpořily i vojenské opory Ligy katolických říšských knížat, jimiž byli Maxmilián I. Bavorský a jeho pobočník Jan Tserclaes Tilly. Ať již zaujali k tehdejšímu mocenskému soupeření jakýkoli postoj, všichni dohromady vytvářeli poměrně uzavřenou společenskou skupinu se zvláštními každodenními návyky, představami o životních hodnotách a kariérními cíli.
...