Po dlouhých desetiletích, „zpestřených“ tu a tam ptačí chřipkou, čelíme zneklidňující skutečnosti, pandemii COVID-19. Jak hluboko sahá povědomí o velkých epidemiích či pandemiích?
Pandemie z komunikativní paměti vymizely a staly se součástí paměti kulturní, kterou spoluutváří historiografie. Přitom v minulosti pandemie součástí komunikativní paměti byly, dostatečně důrazně se připomínaly pandemie moru, v 18. století nahrazené epidemicky se šířícími pravými neštovicemi s neméně devastačním účinkem. Devatenácté století žilo strachem z cholery, který vystřídaly obavy z tuberkulózy. Dnes máme média, která na objevení nové hrozby reagovala bezprecedentní mediální smrští, díky níž jsme doslova nahlíželi do osobních karet nakažených. Na sociálních sítích se vynořily postavy s morovou maskou, kterou nahradily podomácku zhotovené roušky. Po jistou dobu nabyla mediální reprezentace koronaviru vlády nad realitou, kterou jsme všichni prožívali. Možná kdekdo z nás nezná osobně jediného postiženého, přesto jsme cítili jejich přítomnost všude kolem. Nebyli jsme tedy zneklidněni skutečností, ale simulakrem, mediální reprezentací reality, jež zcela převrstvila fakt, že doba, po níž jsme byli uzavřeni v karanténě, přinesla mnohem více úmrtí na jiné závažné choroby.
...