Skoro to vypadá, že svět je jako jedinec, jenž sešel z cesty. Musí si najít stezku, kterou se vydá na cestu zpět. K sobě, ke svému tělu, k druhým, k přírodě, z níž čerpá sílu, aby přežil. A hledání to může být titěrně pomalé i bolestivé. Alespoň tak to vyplývá z příběhů, které norský spisovatel Gunstein Bakke spojil v román V očekávání (přeložila Marta Bartošková, Argo, Praha 2019). Jeho hlavní postavou je Julia Pastrana (1834–1860), žena nevšedního vzezření, poutajícího pozornost lidí z celého světa. Čtenář zastihne Julii cestou do Moskvy, kde zemře. Její tělo i tělo jejího čerstvě narozeného dítěte se však, vycpané, stane atrakcí, která pokračuje v Juliině štaci další více než století. Pak zmizí – i výjimečnost je dříve či později pohlcena anonymitou –, aby jej (v románu) našel jeden ztroskotanec vyhozené na skládce: … jestli v tom, že ji našel, nebyl nějaký záměr. (…) když se takové myšlenky ohlásí, může to být proto, že jí vlastně dluží vysvětlení, (…) vždyť ji mohl nechat ležet tam, kde ji našel, pomalu by se pak propadala do masy odpadu, případně by jí mohl nějak pomoct, možná ji přesunout na méně viditelné místo, něčím ji překrýt nebo, ano, dokonce ji mohl pohřbít. Snad i vztyčit skromný kříž. Místo toho ji vzal dovnitř, otřel ji a postavil do rohu, pokolikáté už toho čím dál ošuntělejšího strašáka někdo vystavil? Dá-li se to nazvat záchrannou akcí, před čím ji vlastně zachránil? Až v roce 2013 se Julia vrátila domů, do Mexika, kde ji pohřbili – na této cestě ji v Bakkově příběhu vyprovází dívka Kira, která je rovněž v očekávání…
- ivc -