Začátkem října [1918] začala v Praze zuřit epidemie španělské chřipky. Měl to být poslední pozdrav nepřítele. Každý den a každou hodinu brousila si smrt zuby na obyvatelích Prahy. V naší ulici nebylo už domu, aby z něj nebyla vynesena rakev s mrtvolou. Ze sousedství vynesli rakev s mrtvolou syna Vrchlického, Frídy, jeho ženy, děcka a služky…, píše ve svých pamětech žena básníka S. K. Neumanna Božena. Onemocnění, označené jako španělská chřipka, se šířilo, brzy nabylo podoby pandemie nerespektující omezení místem ani časem. Cenzurovaný tisk o ní nesměl informovat, neboť hrozilo, že strach ochromí udatnost armád – pořád se ještě bojovalo. V neutrálním Španělsku TÉMA | Novodobé „mory“. Epidemie jako sociální a kulturní fenomén II Editorky tématu: Milena Lenderová a Iveta Coufalová cenzura nebyla – odtud jméno onemocnění, které postihlo stovky milionů lidí v Evropě i Severní Americe, z nichž několik desítek milionů zemřelo. Byl to šok, třebaže tehdejší starší generace ještě pamatovala pandemie pravých neštovic i epidemii cholery: cholera nejenže zabíjela, budila i panický strach, působila na psychiku lidí do té míry, že se někdy k nemocným a umírajícím nechovali tak, jak jim jejich křesťanská víra přikazovala.
...