Loňského roku vyšel Slovník disidentů a takto byl dvanáct let po vydání polského originálu (2007) zpřístupněn v češtině u příležitosti výročí sametové revoluce. Na první pohled působí jako takřka nadlidské dílo – desítky koordinátorů a autorů z různých zemí, jedenáct let spolupráce, záštita velkých grantových fondů (National Endowment for Democracy a Fordova nadace, federální nadace Stiftung zur Aufarbeitung SED-Diktatur, nizozemská nadace Fund for Central and East European Book Project ad.), čtyři mezinárodní pracovní setkání (1996, 1998, 1999, 2001). V případě české mutace jsou výsledkem dvě knihy formátu A4 s bezmála dvěma tisíci tiskových stran.
Dvoudílný Slovník je rozdělen dle jednotlivých zemí (s přihlédnutím ke geopolitickým změnám, tj. rozpad ČSSR, Jugoslávie apod.) na (pod)kapitoly. Každá by dle úvodu k dvojsvazku měla mít vlastní úvod, kalendárium, glosář a hesla. Polská kapitola (285 stran) tomu odpovídá, další (včetně české) ovšem nikoli. Jsou stanovena kritéria, dle kterých osoby mohly být do Slovníku zařazeny, ale ani tak není konečný výběr srozumitelný: např. je zde Marta Kubišová, ale chybí Jiří Němec – jedna z mluvčích Charty 77 ano, jeden z jejích iniciátorů nikoli. Obdobné mezery lze zaznamenat i v glosáři, v němž jsou sice uvedeny základní samizdatové edice, ale chybí například ekumenický seminář v Jirchářích (není zmíněn ani v hesle Ladislava Hejdánka, přestože byl jedním z jeho iniciátorů). Autoři nastiňují, že nemohli zahrnout všechny disidenty, a dodávají, že určili počty životopisů zařazených do každé (pod)kapitoly Slovníku, ale čísla neuvádějí – ani hlediska, jaká je určila (čeští autoři upozornili, že odevzdali hesel šedesát, otištěno jich je devatenáct). Výsledkem mělo být panorama neboli spektrum forem a typů disidentského hnutí, ale k dispozici máme spíše derivát, který vznikl za podmínek ne zrovna laboratorních a o jehož podobě nakonec rozhodly důvody finanční a organizační – z původně plánovaného celku byla zařazena asi jedna třetina.
Hlavní problém celé publikace není ani tak absence některých jedinců, jako nejednotná terminologie a nepřesná označení vzniklá dvojím překladem – z polské mutace byly překládány verze pro konkrétní jazykové oblasti (v českém případě bez přihlédnutí k originálu). Nejednotnost se vyjevuje nejen v pojmenování struktury (např. životopisy, ale též črta či heslo nebo článek), ale lze ji zaznamenat na různých úrovních v celé publikaci. Například bod číslo 3 v kritériích výběru uvádí, že jen ve výjimečných případech (…) jsou (…) zařazeny životopisy osob, jejichž činnost (…) se odehrávala výhradně v podzemí – z kontextu nevyplývá, jestli se myslí šířeji ilegální, či úžeji undergroundová, pravděpodobně jde o nepřesný překlad polského výrazu podziemie. Napovídá tomu fakt, že jsou známé skutečnosti označovány chybně (Třetí festival podzemní kultury místo III. hudební festival druhé kultury – platí pro všechny názvy festivalů druhé kultury aj.). Neporozumění se týká i rozdílu mezi přeneseným a doslovným pojmenováním: pokud se vžila metafora podzemní církev, některé věty – církev začala vystupovat z podzemí – vyznívají bezděčně komicky aneb cestou mezi češtinou, polštinou a češtinou se mnohým pojmům a názvům zahladily hrany (texty Charty místo dokumenty Charty ad.).
Ovšem za vpravdě kontroverzní považuji rozhodnutí rezignovat na vymezení pojmu disident. Místo jednoznačné a jasné definice, kterou by bylo možno v konkrétních případech upravit, se autoři smířili s rozrůzněností: nemá jednotný, všeobecně přijatý význam a v publicistice i v běžné mluvě se užívá ve velmi rozličných a často nejasných významech. Připojili jakési hledisko rozsahu: Ve Slovníku používáme tohoto pojmu výlučně pro stručnost, místo dlouhých obratů: „člověk vykonávající disidentské skutky“, „člověk, jehož značnou část veřejné činnosti lze charakterizovat jako opoziční“…, přestože se těmito formulacemi přiblížili tautologii. Pojmenování disident libovolně nahrazují výrazem hrdina či spojením disidentský hrdina. Tato pouze zdánlivě synonymní triáda ústí do pojmového chaosu. I když naznačují, že disidentovo chování nemusí být vždy hrdinské, neberou v potaz, že chápání obou výrazů prošlo značným vývojem a jejich užití vysvětlení vyžaduje (srov. T. Todorov: V mezní situaci, Praha 2000).
Po vydání české mutace upozornili někteří autoři hesel, že je nikdo před vydáním nepožádal o revizi. Jejich tvrzení dokládá i bibliografie české podkapitoly. Minimálně ve dvou příkladech se neuvádějí originály, ale překlady do polštiny. K české literatuře zde figurují příručky vydané v Polsku. Původní české texty se uvádějí v překladu polském, například Antologie czeskiego eseju (M. Kundera, V. Černý, J. Kroutvor aj.), Moc bezmocných v polské výběrové edici Havlových esejů, ale též v Polsku vydaná kniha Tomáše Halíka, která v této podobě v češtině neexistuje… Z takto naznačeného lze dovodit problém celku. Bibliografie neprošly aktualizací pro české prostředí, a tak je zájemce o historii albánského, rumunského a jiného disentu odkázán převážně na publikace psané v jazyce dané země či v polštině (občasně v angličtině a ruštině, výjimečně v němčině).
Slovníkové publikace bývají zpravidla určeny studentům nebo laické veřejnosti. Takový uživatel se ocitá v bezradné situaci: nejprve si musí stanovit, jak rozumět pojmu disident a že nejde o synonymum slova hrdina, všechny názvy by si měl ověřit z dalších zdrojů a před užitou terminologií by se měl mít na pozoru, neboť je rozrůzněná a nese stopy polského diskurzu; ostatně pokud se chce dozvědět něco navíc, měl by se polsky naučit. Nemusí přijít na to, že v některých kapitolách někdo chybí, rozhodně se nedozví proč. A celou dobu musí mít na paměti, že informace neodpovídají stavu bádání v době vydání.
Finance na obdobnou publikaci se v Čechách nenajdou pravděpodobně nikdy, jako argument tento Slovník u grantové komise obstojí s přehledem. Debata okolo české mutace ukázala, že část akademiků nad výslednou podobou právem pocítila rozhořčení, iniciátoři a překladatelka Petruška Šustrová naopak uspokojení. Ze studijního materiálu se stal předmět intelektuální debaty bez dalekosáhlého dosahu, realita přeje otrkanějším. Česká televize i rozhlas, v nichž překladatelka vystoupila, přivítaly novou publikaci vděčně – a tak ji postoupily veřejnosti. Jak poznamenal Ivan M. Jirous v rozhovoru s Petruškou Šustrovou roku 1985: na to poklepávání po ramenou by zašla jakákoli kultura, první, druhá… a v případě Slovníku by se hodilo dodat, že i ta akademická.
Závěrem se proto sluší připomenout, že výsledky akademické práce by se neměly vázat na výročí, a pokud přece, měli i tak autoři české mutace dostát jejím základním nárokům. V tomto případě to znamená doplnit nyní alespoň v elektronicky dostupné verzi chybějící osobnosti, aktualizovat hesla a bibliografie a celek postoupit náležité terminologické revizi a redakci – i kdyby jen proto, že ze Slovníku budou čerpat studenti.