Dějiny a současnost

Strážní věže v Evropě, obsluhované (…) nacisty, byly vždy z masivního německého nebo polského dříví, zatímco ty v internačním zařízení v Gaze jsou tvořeny tenkými kovovými segmenty, vyráběnými v Galileji. Izraelský premiér je obviňován z hitlerovské politiky, když nechává střílet do lidí, prosadil zákon o národním židovském charakteru státu, a přitom brání vzniku státu palestinského. Zároveň tvrdí, že o vyhlazení Židů usiloval Hitler až na radu Palestinců. A britští labouristé v létě debatovali o aktualizované pracovní definici antisemitismu: jádrem sporu bylo, zda její součástí mají být i jeho konkrétní příklady – mezi něž by patřila i zaujatá kritika izraelské vlády či principiální popírání práva Židů na vlastní stát. Cílem je oddělit projevy iracionální nenávisti od vyjádření nesouhlasu s aktuální izraelskou politikou, a neignorovat přitom citlivost britských Židů (namnoze rovněž kritických k vládě státu Izrael) k určitým pojmům a tradicím, včetně „Izraele“ jakožto nadčasové metafory cíle společného směřování a bezpečného útočiště. Leckomu připadá, že pokud by odpor k Netanjahuovu nacionalismu byl považován za antisemitismus, stojí dnes za to takovým antisemitou být. Jenomže holokaust proběhl před pouhými sedmdesáti lety a nelze s ním žonglovat jako s neutrálním pojmem – na to stále ještě příliš zraňuje konkrétní oběti. Identitou Izraele se zabývá Země zaslíbená (přeložil Radim Klekner, Host, Brno 2015) novináře Ariho Šavita. Jde o kritickou a empatickou zprávu o vlasti, v níž je těžko cítit se dobře: ruce jí svazuje jak oprávněný strach z ohrožení, tak okupace palestinských území. - mš -