Budeme-li posuzovat meziválečnou sociální ochranu dnešní definicí sociálního státu, pak první republika a ani žádná z tehdejších tržních ekonomik sociálním státem nebyla. Neexistoval totiž ještě natolik komplexní systém pojištění a povinné solidarity financované z daní, aby bylo možné říci, že – slovy sociologa Harolda Wilenského – občané mají zajištěnu minimální kvalitu života nikoli jako charitu, nýbrž jako nárokovatelné právo. I když teoreticky existovala univerzální záchranná sociální síť v podobě chudinské péče, soudy již v dobách před první světovou válkou pravidelně judikovaly, že práceschopný jedinec nárok na takovou péči mít nemá. Zároveň také chyběla ústavní záruka práva na práci, aby dotyčnému buď byla nabídnuta práce, anebo aby získal podporu v nezaměstnanosti. Pojištění v nezaměstnanosti, spuštěné v dubnu 1925 (č. 267/1921 Sb.), totiž bylo jen dobrovolné: pojistit se mohli jen členové odborů u své organizace a k podpoře pak dostávali příspěvek ze státního rozpočtu.
...