Máte pocit, že je váš život příliš rychlý? A že to naši předci měli v tomto ohledu určitě mnohem lepší a jejich čas plynul pozvolněji? Byli jsme svoji dvaadvacet let, a i když se toho mezitím událo tolik, světová válka, elektřina, volební právo pro ženy – ano, celý jeden svět skon čil a vystřídal ho nový –, stejně bych řekla, že to byl jeden jediný souvislý den… Vyprávění učitelky Lilly v románu dánské spisovatelky Idy Jessenové Nový čas (přeložila Helena Březinová, Paseka, Praha 2018) vás vyvede z omylu. Prostřednictvím zapadlého (a vlastně prázdného) deníku a tak trochu rozbolavělých vzpomínek (Zahořklost je křeslo tak měkké, že když do něj zapadnete, už málem nemůžete vstát.) rekapituluje čtvrtstoletí 1904 až 1929, které prožila na vystrkově mezi pietisty, obklopena jutský mi vřesovišti: Může někdo slavný pocházet z Thyregodu? Ano, ujistila jsem je, vezměte si třeba pastora Grundtviga. Lillyin manžel, uznávaný venkovský lékař, zemřel a ona zjišťuje, že o něm vlastně věděla tak málo… Kam se vydat, když je vaše role tak moc společensky zaklíněna v malém domku s větrnou zahrádkou? Jde o to, že většinu dospělého života s někým žijete, a pak o něj přijdete. Jste zase svobodné. Svoboda není jen k dobru. Existuje i svoboda, kdy vás nikdo nevidí. Tak je na tom vdova. Když skončí smutek a bolest, ztratí punc senzace, přestane být pro lidi zajímavá a nezbyde jí, než se s tím smířit. Vdova má zku šenost, které nikdo jiný nerozumí. Musí žít s tím, že pro ostatní zešedla a ztratila právo si postě žovat, poněvadž stojí mimo společenství. Vdovy spolu drží jako psanci…
- ivc -