Podle alžírského sociologa Abdelmaleka Sayada je emigrace ve své podstatě politickým činem, což platí o to více pro emigraci v koloniálním kontextu. Souhlasíte?
Sayad to napsal oprávněně. Jakákoli mobilita v rámci koloniálního stavu je nutně spojena s politikou. Nelze oddělovat přemístění od ztráty půdy. Vykořenění nespočívá jen v emigraci za prací, ale i v tom, že je člověk zbaven majetku a záměrně přesunut. Mezi lety 1850 a 1900 v Alžírsku změnily majitele stovky tisíc hektarů půdy, což hluboce zasáhlo alžírské rolnictvo. Mezi vůlí k odchodu a politickým a sociálním vyvlastněním je těsné pouto. Emigrace je politická i proto, že když se vydáváme jinam, hledáme nové jméno a totožnost. Příjmení bývalo spojeno s rodinou a vesnicí. Vyvlastnění půdy znamená i ztrátu jména. Odchod nám umožňuje znovu se někým stát. Emigrační vlnu do Francie vyvolala první světová válka, tedy politická exploze. Sto sedmdesát tři tisíc obyvatel Maghrebu odešlo na bojiště a do továren. Šlo tedy o emigraci přímo navázanou na potřeby koloniální „metropole“, jež využívala zásobárnu pracovních sil a koloniálních vojáků. V tu chvíli, jakmile dorazil na francouzskou půdu, kolonizovaný člověk zjistil, že je v úplně jiném prostředí, než ve kterém žil: nikoho nezná. Znovu se někým stával skrze sociální nebo politickou identifikaci. Politická identita se samozřejmě zprvu utvářela vstupem do komunistické strany, následně v nacionalistickém hnutí při vzniku Severoafrické hvězdy (Étoile Nord-Africaine, zkr. ENA) v roce 1926, a nakonec odpoutáním od komunistů. To jsou klasické procesy politické socializace. Je myslím velmi důležité, že při tomto přesídlení vytane silný pocit, že existuje Alžírsko jako vaše vlast. Za hranicemi, v „metropoli“ jste potkali lidi ve stejné situaci jako vy – v Al žírsku jste se neznali, jelikož je to obrovská země a volnému pohybu zde muslimským obyvatelům bránily různé překážky. Možnost nalézat sounále žitost a společný pohled na věc těmto lidem poskytl až exil. V exilu se tvoří národní vědomí a posiluje se pocit identifikace. Příkladem budiž vývoj Severoafrické hvězdy. V čele organizace byl muž z Tlemcenu, Messali Hadž, jehož hlavními spolupracovníky byli Kabylové, Amar Imache a Radjeff Belkacem. Původně neměli nic společného, ale v exilu je spojil pocit sounáležitosti. V muslimské tradici je exil důležitý pro uvědomění si sebe sama, s historickým precedentem v hidžře, exilu Mohamedově.
...