Letošní udílení ceny Josefa Jungmanna za překlad upozornilo nejen na práci českého hispanisty Josefa Forbelského za převod románu Miguela de Cervantese y Saavedry Persiles a Sigismunda (viz ĎaS 7/2016, s. 58), ale také na další román norského spisovatele Roye Jacobsena přeložený (skvěle!) do češtiny. Bílý oceán (přeložila Jarka Vrbová, Pistorius & Olšanská, Příbram 2016) vyplaví na pustý odlehlý ostrov Barrøy na severu Norska trosky lodi, která byla plná válečných zajatců z východní fronty. Ingrid, která od předchozího románu Ostrov (viz ĎaS 2/2016, s. 50) dospěla, se tak musí potýkat s orly, kteří se okamžitě vrhají na mrtvé, i s láskou, jež nemá příliš času na námluvy. Ingrid hledala od chvíle, kdy se narodila. Maliny a ostružiny, vejce, peří, ryby, mušle, kameny k zatížení sítí, břidlici, ovce, kvítí, prkénka z bedniček, větvičky…, oči ostrovana hledají nezávisle na tom, co drží v ruce a na co myslí hlava, vrhají těkavé pohledy na okolní ostrovy a na moře a neomylně zachytí každou sebemenší změnu, registrují i ten sebemenší detail, vidí jaro, ještě než přijde, a sníh ještě dřív, než namaluje bílé linky do příkopů a úžlabin, spatří zvířata, ještě než zemřou, a děti, než upadnou, vidí neviditelné ryby v moři i pod záplavou bílých ptačích křídel, zrak je ostrovanovo bijící srdce. A jako se srdce může jednoho dne znenadání zastavit, i oči mohou oslepnout a paměť selhat. Zdá se, že je to milost, která pomáhá překlenout temné válečné časy, avšak v drsných poměrech trvá i milost vždy jen krátce, protože k lidem na pobřeží oceánu nepociťuje Bůh takovou náklonnost jako k lidem ve vnitrozemí a ve městech…
-ivc-