Před pěti lety zesnulý doyen nedogmatické marxistické historiografe 20. století, Eric Hobsbawm, byl přesvědčený, že národy jsou uměle vytvořené kulturní artefakty, které existují jednoduše proto, že to tak mocným a bohatým stojícím na čele moderního politického řádu vyhovuje. Potřebné nacionalistické propriety, tedy vlajky, hymny, legendy, mučedníky (a třeba i „národní tance“, jako je slavná katalánská sardana), ba i samotnou historickou tradici, dodají námezdní intelektuálové. Tak to líčí a na mnoha konkrétních příkladech ukazuje v knize The Invention of Tradition (1983). Národní cítění je podle této koncepce „vymyšlené tradice“ pouze jednou z takzvaných kompenzačních utopií, které jsou nabízeny davu, aby v nich hledal lék na své existenciální frustrace z života ve společnosti, kde peníze, kariéra, „štěstí“ jsou pro většinu občanů nedostatkovým zbožím. Hobsbawm byl mimořádně inteligentní historik a bystrý analytik, ale jak tomu už u marxistů, poněkud omámených nekompromisním materialismem, bývá, někdy až poněkud lehkovážně podceňoval „idealistický“ komponent lidské povahy, který čas od času dokáže nadělat – a to nikoliv jenom v pečlivě rýsovaných „superplánech“ majetkově-mocenských elit na ovládání světa – až překvapivé zmatky.
Jednu takovou mimořádně chaotickou situaci v posledních týdnech a měsících prožívají obyvatelé Katalánska, kde se do velmi razantně vystupujícího hnutí za katalánskou nezávislost na Španělsku spojily síly natolik heterogenní, že by to nejspíše panu Hobsbawmovi vyrazilo dech. Bok po boku v dobrodružně pojaté akci vyrazili do ataku na španělský centralismus antikapitalističtí radikálové (z extrémně levicové strany CUP) ohánějící se anarchismem a toužící znárodňovat banky spolu se vzdělanými a zámožnými liberály z koalice Junts pel Sí (Společně za Ano), vesměs dokonalými reprezentanty „buržoazního establishmentu“, v jejichž řadách bychom nalezli spoustu významných akcionářů oněch bank, jež jejich momentální spojenci v „kauze Katalánsko“ chtějí zestátňovat. Jak k tomu mohlo dojít? Zkusme alespoň ve stručnosti shrnout pozoruhodnou a spletitou, více než tisíciletou odyseu katalánského národa vedoucí až k onomu „historickému“ podzimu 2017, který Katalánsko na několik týdnů dostal na titulní stránky novin i webů prakticky po celém světě.
OPRAVDOVÝ NÁROD ANEB TISÍC LET ZA ČTYŘI MINUTY
Novodobá masmédia žádají informace maximálně krátké, maximálně srozumitelné a maximálně jednoznačné. A tak se na webových stránkách deníku El País nedávno objevilo video, v němž se historik José Álvarez Junco během pouhých čtyř minut pokouší vysvětlit zvídavým čtenářům/divákům, co se to v Katalánsku vlastně stalo a děje. Álvarez Junco klade počátky katalánského národa do doby kolem roku 1000, my bychom bez větších rozpaků mohli katalánskou historickou tradici rozšířit o jedno až dvě století.
(...)
[K] serióznímu pokusu o skutečnou integraci mimořádně pestrého a různorodého Španělska do jednoho jediného a v rámci možností centralizovaného státu došlo vlastně až v 18. století za Bourbonů. Ti hodlali Španělsko proměnit v centralizovanou absolutistickou monarchii francouzského typu, po vzoru krále Slunce, Ludvíka XIV., dědečka prvního madridského Bourbona Filipa V.
(...)
Filip ani jeho nástupci na madridském trůně se svými integračními a unifikačními ambicemi neuspěli, síla katalánské tradice, co se odlišnosti a nezávislosti týče, se ukázala tak mohutná, že se žádnou „Francii“ ve Španělsku vytvořit nepodařilo. Španělsko se ještě hluboko do 19. století podobalo spíše extrémně barevné mozaice Svaté říše římské pod habsburskou nadvládou.
SLASTI AUTONOMIE A JED SEPARATISMU
Vše se výrazně zkomplikovalo v 19. století, když se v průběhu průmyslové revoluce z Katalánska díky jeho textilnictví stal hospodářsky nejvýznamnější a posléze i nejbohatší region celého Pyrenejského poloostrova. Rodící se katalánský nacionalismus se poměrně rychle posunul od historizujících, lingvistických a kulturních sfér (tzv. Renaixença Catalana čili Katalánské národní obrození) do oblasti ryze politické.
(...)
Roku 1901 se tak do madridského parlamentu dostali první čtyři zástupci katalánských nacionalistů. Byl to výsledek dlouhého procesu, kde jazyk a kultura byly v jistém ohledu pouze třešničkou na dortu vývoje katalánské identity, jež se po větší část 19. století opírala hlavně o masivní a hlasité požadavky protekcionismu, který by pomocí vysokých cel uchránil „výkladní skříň“ Španělska − katalánské textilnictví. Katalánci si svá cla nakonec vybojovali, ale onen dlouhý boj měl vážné vedlejší důsledky: většina Španělů došla k názoru, že Katalánci jsou nestydatí sobci, kteří jsou ochotni kvůli svému partikulárnímu egoismu obětovat zájem celé země. Slavný filozof a spisovatel Miguel de Unamuno tehdy Katalánce pohrdavě označil za národ ochotný prodat duši za vysoká cla. A Katalánci naopak došli k přesvědčení, že žádné rovnoprávné Španělsko neexistuje a že všemu šéfuje bezohledná, a přitom neproduktivní a zaostalá Kastilie. Madridské vládě se v Katalánsku začalo říkat hanlivě „kastilská“.
(...)
Až do roku 1931, kdy byla vyhlášena II. španělská republika, však na poli autonomizace nebylo dosaženo žádných hmatatelnějších výsledků. Republika to změnila, poskytla Kataláncům vcelku velkorysý autonomní statut. Ale vše bylo jako na houpačce: když se 6. října 1934, v rámci pokusu o velkou levicovou revoluci (takzvaný Rudý říjen), nacionalisté v Barceloně nechali unést atmosférou a Lluís Companys vyhlásil nezávislou Katalánskou republiku jako součást (zatím neexistující) Španělské federativní republiky, nadšení vydrželo zhruba deset hodin. Potom nastoupila armáda a výsledkem bylo skoro padesát mrtvých, tři tisíce uvězněných a dočasná ztráta autonomie. O dva roky později vypukla občanská válka, zvítězil Franco a s katalánskou autonomií byl konec na celé dvě generace, pro Katalánce nastalo takřka čtyřicet let ústrků, nezřídka otevřeného národnostního útlaku, protože Franco jakýkoliv jiný než španělský nacionalismus k smrti nenáviděl a dával to Kataláncům (ale i Baskům) velmi pocítit.
NACIONALISMUS A DEMOKRACIE
Přechod k demokracii po diktátorově smrti (1975) znamenal velký průlom ve vztazích „Madridu“ a Katalánska. Ústava z roku 1978 otevřela možnost poměrně široké autonomie prostřednictvím konceptu takzvaných Comunidades autónomas (autonomních celků či společenství), Katalánsko se v takovou entitu proměnilo díky autonomnímu statutu z roku 1979 (v katalánštině zvanému Estatut de Sau), schválenému v referendu, jehož se zúčastnilo šedesát procent voličů a téměř devadesát procent z nich hlasovalo pro statut. Katalánci získali autonomii v takovém rozsahu, že v jiných než španělských končinách by to možná vydalo i na samotnou federaci (což je ovšem ve Španělsku tradičně tabuizovaný termín). Vlastní parlament i vláda, autonomní rozpočet i policie, školství i zdravotnictví, dokonce i některé právní normy. Zjednodušeně řečeno, na celostátní, španělské úrovni nakonec beze zbytku zůstaly vlastně jen zahraniční politika, armáda, soudy a centrální banka. Katalánština byla vedle španělštiny povýšena na úroveň druhého úředního jazyka na území Katalánska, Baleárských ostrovů a Valencijského regionu. Ne všichni ovšem byli spokojení, a ti nejradikálnější se po vzoru baskických etarras vydali dokonce na stezku otevřeného násilí.
(...)
V Barceloně se v červnu 2010 sešlo na protest více než milion lidí, kteří rozhořčeně skandovali Som una nació. Nosaltres decidim (Jsme národ. My rozhodujeme). O rok později pak socialisty v madridském vládním paláci La Moncloa vystřídali lidovci pod vedením Mariana Rajoye, kteří dali jasně najevo, že vyjednáváním s Katalánci mnoho času trávit nemíní. A odtud už pak vedla klikatá cesta obou mizerně komunikujících stran až k dnešnímu stavu, často a detailně popisovanému v masmédiích všeho druhu, který nabývá místy poněkud komických či přímo bizarních rysů, zato však současně přináší poměrně tragické důsledky.