„Za poslední revoluce, to bylo v roce 1979, bylo celé neštěstí v tom, že se do boření pustilo mnoho amatérů, proto bylo hodně nehod, někdy si totiž svalili pomníky na hlavu. Zbořit pomník, to není jen tak, k tomu musí být praxe a odborný přístup. Je třeba vědět, z jakého materiálu pomník je, kolik váží, jak je vysoký, je-li k podstavci přivařený nebo zabetonovaný, kde je třeba přivázat lano, jak sochu rozhoupat a jak ji potom zničit. Ten postup jsme si připravovali už ve chvíli, kdy pomník stavěli. To byla nejlepší příležitost podívat se, jaká je konstrukce, jestli je figura dutá nebo plná. (...) Sám víte, že v posledních letech si šáh stavěl pomníků víc a víc. (...) Kromě toho mu stavěli pomníky i jiní. Kdo chtěl získat kontrakt na státní dodávku a vyřídit konkurenci, honem stavěl pomník jako první. Proto jich také bylo hodně postaveno nekvalitně (...), mohli jsme je snadno zbořit. Ale přiznám se, že v jednu chvíli jsem už začal pochybovat, jestli dokážeme zbořit takové množství pomníků.“ (...) „To jste měl docela zajímavé zaměstnání, Golame.“ „To nebylo zaměstnání, to byla povinnost.“ Poslední perský šáh investoval do propagandy úspěšně – dodnes je vnímán spíše s nostalgií jako symbol svobodného a moderního Íránu. V reportážích Ryszarda Kapuścińského Šáhinšáh (přeložili Dušan Provazník a Helena Stachová, Absynt, Žilina 2017) je ale obraz jeho země srovnatelný se soudobým totalitním Polskem. Korupce, zvůle tajné policie, násilná sekularizace... islámské revoluce se nerodí z ničeho.
-mš-