Karla Hrubého, sociologa, politologa, filozofa a politika, znají věrní čtenáři ĎaSu z polemik, jimiž se zapojil do diskuse o dějinách diktatury jako totalitního režimu a o povaze komunistického režimu vůbec (např. ĎaS 3/2012 či 7/2012). Jeho autobiografická kniha Mohlo to být horší. Usmířené vzpomínání na komunistický kriminál (k vydání připravili Jaroslav Cuhra, Milan Drápala a Tomáš Hermann, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2017) rovněž vstupuje do „přestřelky“ o pojetí poválečného Československa; jeho vyprávění o letech 1955−1960, kdy byl vězněn a pracoval v uhelných dolech, je pádným důkazem, že aplikovat některé vědecké „rámce“ na soudobé dějiny, tedy na dějinné úseky, jejichž pamětníci ještě žijí, je přinejmenším ošemetné. Hrubý nepodléhá sebepojetí v ideologických souřadnicích, ale snaží se se sebeúctou přežít: Co (...) trápilo, bylo vědomí bezmocnosti, vystavenosti cizím silám, proti nimž nemáš šanci. Každá vteřina, každý zážitek, každá myšlenka byly provázeny stále přítomným refrénem zaškrceného srdce, hořkostí, která prostupovala celé tělo. Neboť „život byl jinde“, přítomnost byla od něj amputována, byla jen odrazem nesmyslného systému bezduché disciplinace. (...) Časem se tento stále se vracející refrén dařilo zatlačit do pozadí, umlčet ho, dát zaznít autentickému já... Každý řádek této knihy je opozicí konceptu o „vyjednávání pozic“, což předznamenává i užité motto z Emmanuela Lévinase v úvodu: Násilí nespočívá tolik ve zraňování a ničení jako v přerušování souvislosti osob, ve vnucování rolí, v nichž se nemohou najít. Lepší četbu v předvolebním čase těžko pohledat.
- ivc –