Dlouho jsem stál a na ni se díval, / čím déle, tím víc se zdála mi blízká. / Čím více jsem patřil na půvabnou tvář, / co oči mé zřely tu vznešenou postavu, / v nitru jsem pocítil tak mocné plesání, / / jak často jsem zakoušel před nedávným časem. / / Touha mě pudila zavolat na ni, / leč vtom se mi v duši usídlil zmatek. / Pohlížet na ni v tak podivném místě, / srdce mi najednou sevřely obavy. / (...) / Tíseň má získala navrch nad mou touhou: / stál jsem nehybně, naň zavolat se obávaje, / / s očima dokořán, leč ústy zavřenými, / stál jsem tam plaše jak jestřáb v síni, / mnil, že ta kořist je pouze v mé mysli... V anglické básni Perla ze 14. století se snílek setkává se svou milou, již ztratil. Přirovnává se k dravci a vnímá lásku jako lov – spojuje dvornou rafinovanost a násilné uchvácení. Dívka mu ale ukazuje, že již přebývá v Kristově království. Posmutnělý milenec se pak sice probudí sám, alespoň se o ni však nemusí bát. O něco později napsal Geoffrey Chaucer Ptačí sněm (básně přeložili Jana Kolářová, Filip Krajník a Klára Petříková, Argo, Praha 2017). Zde se snílkovi ukazují dravci i ptáci méně vznešení. Všichni mají ve věci lásky co říct – a tak se neshodnou. Který z nápadníků si zaslouží náklonnost krásné orlice? Příroda pro ni hledá vhodného partnera, ona se ale nakonec rozhodne volbu o rok odložit. Celé to předvádění bylo k ničemu. Ale odklad živí touhu a umožňuje hledat soulad s tajemnými vesmírnými pořádky. Jak mel a n c h o l i c k á Perla, tak vtipný Ptačí sněm oslavují vše, co na tomto světě není.
- mš -