My Židé jsme pověstní svou neschopností shodnout se na jakémkoli tvrzení, které začíná slovy „my Židé“. Každý národ je tvořen slovy a jen a jen slovy. Fania Oz-Salzbergerová a její otec Amos se domnívají, že v případě Židů je závislost společenství na vyprávěcích prostředcích mimořádně zjevná, z této zkušenosti mají radost a předávají ji dál v láskyplně ironickém průvodci bezčasím textů od starověku až do současnosti (Židé a slova, přeložily Lenka Bukovská a Mariana Fisher, Paseka, Praha 2015). Nepřinášejí převratná zjištění, ale dodávají optimismus, což o všech esejích spatřujících za vším jazykovou konstrukci říci nelze. Slova jsou ukotvena předáváním mezi rodiči a dětmi, učiteli a žáky. Přesto je lehkost spojená s radostnými slovy ohrožena sebestřednou nezávazností, jež je zde reflektovaná, ale nepřekonaná: Tato kniha se nevyjadřuje k současnému dění. (…) Nemůžeme však opomíjet politický význam našeho nároku na židovský rodokmen založený na textovém spříznění i našeho přesvědčení o nadřazenosti knih nad hmotnými pozůstatky. (…) Jsme daleci toho, používat Písmo jako ospravedlnění nároku na veškerá území legendárního Šalomounova impéria a každý starověký kámen v něm. Naše dědictví se skládá z pár skromných rozcestníků a z úžasné knihovny. Velmi ochotně se o svou mlhavou, nezřetelnou biblickou geografii podělíme se svými palestinskými sousedy, pokud se i oni vzdají části své minulosti ve prospěch budoucnosti.
- mš -