Cílem průzkumníků míst vzniklých lidskou činností (urban exploration, zkráceně urbex) jsou nemocnice, zámky, továrny, vojenské objekty, podzemní prostory, divadla kostely i obyčejné rodinné domky. Ti, kdo kouzlu urbexu propadli, si s sebou většinou berou fotoaparát – fotografie místa je ostatně jediným hmotným suvenýrem, který si mohou z místa odnést. Urbex je aktuálním fenoménem, který se – i díky své vizuální rovině – stal v posledních měsících námětem několika publikací. Jednou z nejvyprofilovanějších je kniha Urbex.cz – Krása zániku s fotografiemi DiverZanta a textem Katky Havlíkové (Paseka, Praha – Litomyšl 2015). Oba autoři mají bohatou zkušenost s vedením „urbexových“ blogů a na knize je to znát – obzvláště potěšující je už její struktura. Čtenář se díky ní i doma u stolu může stát „průzkumníkem“ nejrůznějších lokalit a pátrat ve vlastní paměti, zda představovaná místa náhodou někdy na svých cestách neminul. Není totiž přesně napsáno, o jaké konkrétní stavby se jedná – z důvodu ochrany místa. Autor předmluvy Ivan Adamovič popsal počátky urbexu stručně a výstižně: Lze předpokládat, že průzkum zapomenutých zákoutí měst je starý jako města sama. Nejpozději s nástupem romantismu muselo být puzení k takové činnosti široce sdílené. Za prvního mučedníka městského průzkumu bývá považován Philibert Aspairt, který se v roce 1796 ztratil při prohledávání pařížských podzemních katakomb. Jeho tělo nalezli až o jedenáct let později. Autoři této knihy měli naštěstí (nejen pro čtenáře) lepší mapu.
- ivc -