Chronologie
1316 Janovi Lucemburskému a Elišce Přemyslovně se narodil prvorozený syn Václav (později přijal biřmovací jméno Karel)
1323 Král Jan povolal syna Václava do Francie na výchovu u pařížského dvora; sňatek Václava s Blankou z Valois
1331 Kralevic Karel se odebral do Itálie, stal se zde místodržícím lucemburských držav
1333 Karel po jednání s českou šlechtou v Meranu opustil Itálii a vrátil se do Čech
1334 Jan Lucemburský udělil Karlovi titul moravského markraběte
1336 Neshody mezi Janem a Karlem, Karel pověřen poručnickou vládou v Tyrolsku
1341 Karel získal titul mladšího krále, byla mu svěřena vláda v Českém království
1344 Položen základní kámen novostavby pražské katedrály sv. Víta
1346 Karel zvolen římským králem; v bitvě u Kresčaku padl Jan Lucemburský
1347 Karel IV. byl korunován na českého krále
1348 Karel založil pražskou univerzitu
1349 Karlův sňatek s Annou Falckou
1350 Karel utrpěl těžký úraz, patrně pádem z koně, a zůstal dlouhou dobu nepohyblivý; Cola di Rienzo se v Praze snažil Karla IV. přimět k obnově římského impéria
1353 Karlův sňatek s Annou Svídnickou
1354 Karel se na den sv. Václava vydal na tažení za císařskou korunou
1355 Karel vtáhl slavnostně do Říma a byl zde korunován na císaře
1356 V Norimberku a Metách schválen říšský zákoník Zlatá bula
1361 Narození dědice trůnu Václava IV.
1363 Čtvrtou ženou Karla IV. se stala Alžběta Pomořanská
1373 Karel IV. získal Braniborsko, které posléze přivtělil k České koruně
1376 Karel vydal následnický řád a rozdělil vládu v českých zemích; Václav IV. zvolen římským králem
1378 Karel IV. zemřel ve věku 62 let na Pražském hradě
Karel IV. ze všech králův, kteří kdy v Čechách panovali, jest nejoblíbenější. Podnes při hlaholu jména jeho rozčilí se každé srdce české a všechna ústa oplývají úctou i vděčností ku panovníku, který v paměti národní utkvěl co representant nejvyššího rozkvětu a blahobytu vlasti. Naproti tomu v řadě císařů německých pokládán bývá za jednoho z nejslabších a nejnehodnějších; mnozí spisovatelé zdá se, že ani dosti slov nalézti neuměli, aby ošklivost a opovržení své nad ním osvědčili, a jasný onen Němec [císař Maximilián I.], jenž nazval ho „Čech otcem, svaté římské říše arciotčímem“, nevynesl ještě o něm soudu nejnepříznivějšího.
František Palacký z *Dějin národu českého v Čechách a v Moravě*
Palackým zmíněná obliba Karla IV. byla dána nejen reálným působením tohoto panovníka, ale i dokonalým zvládnutím oblasti, která je dnes nazývána public relations. Žádný středověký vládce nedokázal vytvořit tak široký a účinný systém propagandy, který by legitimizoval jeho vládu a přesvědčil okolní svět, že právě on je tím vyvoleným na trůně. Obraz, který Karel vryl do povědomí současníků, přetrval až dodnes, a to i přes drobné retuše, které ukazují rovněž odvrácenou tvář jeho vlády. Karel svou sebeprezentací dokázal přesně naplnit po staletí se utvářející představu o ideálním panovníkovi. Nejrůznější literáti, duchovní či umělci rozmanitými prostředky znázorňovali Karla jako předurčeného k vládě, vládce, jenž dokonale splňoval požadavky kladené na jemu svěřený úřad. Představu o ideálním panovníkovi přitom nejenže pasivně přijímali, ale sami ji přetvářeli tak, aby se do ní Karel co nejlépe vtěsnal. V záplavě oslavných svědectví samozřejmě nalezneme i kritické hlasy, zejména od tehdejších pozorovatelů na říšské či italské půdě. Jejich ozvuk je však podstatně slabší než mohutná vlna šířící se především z Karlova dvora, jehož příslušníci ve svém vládci spatřovali ztělesnění panovnického ideálu.