pokud platí, že se z historické perspektivy nemění lidé, respektive jejich podstata, ale okolnosti a kontext, pak v souvislosti s humorem to platí dvojnásob. Zasmát se vtipu patří k lidské přirozenosti a současně to dělá člověka člověkem. Jak moc se lišil vtip středověký od toho dnešního? A měli lidé „v syrovém středověku“ vůbec na humor buňky? A jak vtip a komično v období, jež už dávno nemá živé pamětníky, zkoumat? I to jsou otázky, které si položil autorský tým prosincového tematického bloku. Z článků mimo jiné vyplývá, že se humor – stejně jako dnes – lišil i v rámci různých komunit vymezených kulturním okruhem či náboženstvím, byl znakem jistého souručenství.
V netematické části připomíná Pavel Bělina osud armádního generála Aloise Podhajského a Vojtěch Halama výročí povstání v Irsku roku 1916, výročí, které zcela pohltilo irský veřejný prostor. Stane se to samé v České republice za dva roky, až budeme slavit konec monarchie a vznik Republiky československé?
Zajímavý pohled na osudy některých sportovců z éry padesátých a šedesátých let přináší článek Jana Děkanovského, který srovnává průběh kariéry nedávno zesnulé Věry Čáslavské, Emila Zátopka a Věry Bosákové a ukazuje, jak jejich sportovní výkony využívala komunistická moc i československá a světová mediální propaganda. A k vánoční atmosféře tentokrát snad přispěje rubrika Camera obscura – drážďanská štóla není jen chutným doplňkem křesťanských svátků, ale i zajímavým objektem výzkumu reprezentačních strategií ve středoevropském prostoru.
Jsem moc ráda za čtenářskou přízeň, kterou ĎaS zahrnujete. Nesmírně si jí v redakci i nakladatelství vážíme. Požehnané Vánoce a kéž je nám do smíchu i příští rok!
Za redakci ĎaSu Iveta Coufalová