Náboženství se na první pohled jeví spíše jako vážná věc. Jak může tvořit jeho podstatnou složku vtip?
Některá náboženství tuto možnost rozvíjejí více a některá méně. Třeba náboženství starých Řeků umí být velmi vtipné, jak v rituálech, tak v literatuře. Například homérský hymnus na Herma je jedním z nejzábavnějších dochovaných antických textů. Přitom není nijak blasfemický, zpíval se pravděpodobně při náboženských příležitostech. Hermés v něm vystupuje jako rošťák, který hned po narození Apollónovi ukradne krávy, zároveň ale využívá svého batolecího vzhledu a zachumlaný do peřinek roztomile všechno zapírá, a to posléze i před Diem – který se Hermovým lhaním dobře baví. Stejně tak známe ze starého Řecka i řadu rituálů, při nichž se za určitých pevně daných okolností povinně žertovalo. I antropologové často nacházejí v různých kulturách z třetího světa živé rituální formy, ve kterých se s vtipem pracuje. Na jedné straně je tedy tato empirická rovina, kdy religionisté narážejí na vtipy, které nejsou vnímány jako rouhání, ale jako regulérní součást daného náboženství. Jiná otázka je, na základě čeho je náboženské užití vtipu vůbec možné (zvlášť když na ně z naší kultury nejsme zvyklí). Lze uvažovat o tom, že vtip může být velmi účinnou náboženskou formou a může představovat jeden možný způsob, jak člověku zjednávat kontakt s posvátným.
...