Na začátku loňského roku vydal Umberto Eco svůj poslední román Nulté číslo (přeložila Anežka Charvátová, Argo, Praha 2015), kterým chtěl své čtenáře obeznámit s novinářskou prací, respektive se specifickou odnoží žurnalistiky – se světem vytváření a šíření konspirací. To je problematika, k níž se Eco ve své domovské Itálii často vyjadřoval v různých úvahách a esejích, měl však pocit, že se jeho myšlenky se čtenáři míjejí, a tak se rozhodl toto téma zpracovat beletristicky. Příběh se odehrává v Miláně roku 1992 a hlavní postavou Eco učinil životního ztroskotance Colonnu, který je znenadání zaměstnán jako šéfredaktor vznikajícího deníku Zítřek a současně má o novinářském zákulisí sepsat knižní reportáž. Jeho zaměstnavatelem je vlivný podnikatel, jenž chce prostřednictvím tohoto novinového projektu, který je však od začátku odsouzen k zániku – počítá se pouze s nultým ročníkem, tedy se zkušebním provozem −, přimět své konkurenty ke spolupráci. Jenže podnikatelský záměr se tak trochu vymkne kontrole. Jeden z Colonnových redaktorů totiž jde „po horké stopě“: po spiknutí, jež souvisí s koncem druhé světové války – se smrtí Bennita Mussoliniho, ta měla být dle jeho „zdrojů“ fingovaná, zemřít měl Mussoliniho dvojník… Předivo spekulací obemkne celou Itálii, Vatikán, Evropu i Ameriku, minulost, přítomnost i − budoucnost. Alespoň v zamýšleném článku, který má být jedním z taháků „nultého čísla“. Ovšem situace se zkomplikuje... Vypustit „kachnu“ či konspirační teorii za pomoci různých sociálních platforem je tak snadné. A ještě snadnější je uvěřit…
- ivc –