Lucy chce zůstat doma a do velikonočního povstání roku 1916 se nezapojuje, jsou jí čtyři roky. Irská válka za nezávislost jí vtrhne do dětství a nadosmrti ji uvězní v ještě nerozkoukaném bezpečí. Nikdo jí nic nestačil vysvětlit, ale rodiče najednou prchají do Itálie a ona pak už bude vždy jen čekat. Rovina mezinárodní politiky se najednou proťala se světem lékořicových sladkostí z Allenovic obchodu, tak trochu tajného koupání v moři a spiklenectví s toulavým psem, co dřív patřil O’Reillyovým. Holčička je se svým osudem smířenější než čtenář či William Trevor, který celý její nehybný život v několika obrazech zachycuje (Příběh Lucy Gaultové, přeložil Viktor Janiš, Mladá fronta, Praha 2011). Na rozdíl od většiny Trevorových povídek nebo románů – Láska a léto, Dům v Umbrii, Děti z Dynmouthu či Čtenáři Turgeněva – zde „velké dějiny“ do každodenního stárnutí irských žen a mužů vstupují přímo a opravdu fatálně. Nerozvinuté životy a neuskutečněné náklonnosti nevězí jen v intuitivním pocitu zodpovědnosti, v obtížném hmotném a společenském východisku, v omezeném výhledu či v obecné ruptuře v běhu událostí. Velký smutek na malém poli totiž tentokrát vyvolává zásah veřejné národní historie do jednoho vymyšleného života. A tomu nezbývá, než se proměnit v nikdy nekončící sen. Vzpomínky můžou být všechno, pokud si to tak zařídíme. (…) Budu žít život, který se celý bude skládat ze vzpomínek na naši lásku. Zavřu oči... Hoří domy, střílí se z oken, není čas na dozrání, není čas na domilování.
- mš -