Téma čísla vzniklo ve spolupráci s Centrem pro studium středověku FF UK
Hodláme, jak jsme slíbili, pojednat o komedii (…) a vyložit, jak tím, že probouzí radost ze směšného, dosahuje očisty této náruživosti. Do jaké míry je tato náruživost hodna naší pozornosti, ukázali jsme už v knize o duši tím, že pouze člověk – jediný ze všech živých tvorů – se umí smát. Dále pak určíme, jakého druhu skutků je komedie nápodobou. Poté prozkoumáme, jak a čím komedie vyvolává smích, to znamená kterými fakty a jakým způsobem podání. Ukážeme, že se událost stává směšnou, přizpůsobí-li se horší lepšímu a naopak, že vzniká z překvapení nad klamem, dále z nemožnosti a z porušení zákonů přírody, z nepodstatného a nesmyslného, ze zlehčení postav, z použití komických a vulgárních pantomim, z disharmonie, z vybírání toho, co je nejméně ušlechtilé. Dále pak ukážeme, jak směšnost způsobu podání vzniká z nedorozumění, vyvolaného použitím slov stejných pro věci různé a slov různých pro věci stejné, z planých řečí a z opakování, ze slovních hříček, ze zdrobnělin, z chybné výslovnosti a z barbarismů…
(…)
Smích je slabost, zhouba a vratkost našeho těla. Je to útěcha sedláků, nevázanost opilců, i církev ve své moudrosti ustanovila chvíle slavnosti, karnevalu a jarmarku, ty denní poluce, které vyženou z těla přebytečné moky a chrání před jinými touhami a jinými ambicemi. (…) Že smích je vlastní člověku, to je znakem naší omezenosti jakožto hříšníků. Kolik myslí zkažených (…) by však z této knihy vytěžilo extrémní závěr, že ve smíchu spočívá dokonalost člověka! Smích zbaví na chvíli sedláka strachu. Zákon však nabývá platnosti pomocí strachu, jehož pravé jméno je bohabojnost. (…) Když se sedlák směje, na okamžik nemyslí na smrt. (…) Říhnutí a prd by si osvojily právo, jež je vlastní pouze duchu, a sice vanout tam, kde chce!
(…)
Já tě nenávidím, Jorge, a kdybych mohl, odvedl bych tě na dvůr a vodil sem a tam s ptačími pery nastrkanými do řiti a s tváří pomalovanou, jako mají kejklíři nebo šašci, aby se ti smál celý klášter a nikdo se tě už nebál.
Umberto Eco, Jméno růže (přeložil Zdeněk Frýbort, Praha 1988, s. 451–462)