zvučný název únorového tématu o prosazování stalinského plánu přeměny přírody v Československu jsme si vypůjčili z jedné budovatelské písně, jejíž slova napsal autor pohádkového Rumcajse Václav Čtvrtek:
Chlapci a děvčata, vpřed, stavíme si nový svět, jeden − ten má malou sílu, proto všichni ruce k dílu, stavíme si nový svět, chlapci a děvčata, vpřed! Rozsvítíme slunce štěstí, pro každého bude hřát, poručíme větru, dešti, kdy má pršet a kdy vát. Proměníme celou zemi v rudých květů záplavu, dokážem to všichni s všemi od východu k západu!
Od konce čtyřicátých let se Československo po vzoru svého sovětského spojence vrhlo v rámci výstavby a plánování do velkých počinů, jimiž chtělo zkrotit dosud nezkrotitelné − přírodu. A tak i v naší zemi vyrostly přehrady, větrolamy, vylepšené železářské hutě... Na funkčnost některých velkých staveb socialismu narážíme i dnes – když jsme konfrontováni s vrtkavým počasím i s proměnou struktury průmyslové výroby. Dědictví je to tíživé. Poručit větru či dešti se totiž přes veškeré poznatky nepodařilo, tedy alespoň ne trvale. Dlužno však říci, že se nejednalo o pokus, který se zrodil znenadání. Četné z projektů navazovaly na předchozí záměry, které se však jaksi držely při zemi, ať už díky vrozené pokoře tvůrců, či jen z nedostatečnosti technických možností. Nakonec i v tomto klání po druhé světové válce měla lepší skóre příroda a „nový člověk“ musel ze svého velikášství slevit.
Trpělivost v koexistenci s přírodními vrtochy vám za ĎaS přeje
Iveta Coufalová