Knihu o uherském králi svatém Štěpánovi jste věnovala své matce, díky níž jste se začala specializovat na středověké Uhry. Jaká je geneze vašeho zájmu o střední Evropu, Uhry a jejich dějiny?
Zajímala jsem se o dějiny střední a východní Evropy, ale nebyla jsem rozhodnuta, které zemi konkrétně se chci věnovat. Na gymnáziu byla mým druhým jazykem ruština, a tak jsem od začátku směřovala právě k ruským tématům. To bylo na začátku osmdesátých let a tehdy o ruských dějinách psali téměř výlučně jen potomci ruských emigrantů, „bělogvardějci“. Tvořili poměrně uzavřenou skupinu a bylo těžké se mezi ně dostat. Druhou překážkou byly obtíže se získáním víza a vůbec vstupem do sovětských archivů. Hledala jsem tedy jiné možnosti. Má matka měla přátele z Maďarska, kteří se snažili získávat podporu zemím východního bloku. Jak se posilovaly naše vazby k Maďarsku, začala jsem přemýšlet, zda by se právě středověké Uhry nemohly stát předmětem mých odborných zájmů na Sorbonně, kde jsem studovala u Jerzyho Kłoczowského. Vedl seminář o střední Evropě v širokém slova smyslu, kde se diskutovalo tak trochu o všem od středověku až po velmi aktuální témata. Několik studentů se věnovalo Polsku, jiní Čechám, ale Uhrám nikdo. Právě Kłoczowski mě definitivně postrčil ke studiu středověkých Uher. Pomohl mi získat roční vízum, což bylo v případě Maďarska mnohem snazší. Musela jsem se rychle naučit maďarsky a získala jsem cenné kontakty na medievisty nejen v Budapešti, ale také v Szegedu – tamější univerzita se totiž během komunistického režimu stala útočištěm medievistiky. Vidíte, že to byla vskutku směs různých osobních vztahů a možností. Věnování matce jsem napsala také proto, že to byla má první kniha, což pro mne bylo důležité. Chtěla jsem jí poděkovat za podporu, kterou mi vždy poskytovala.
...