Přáním svatého Benedikta artikulovaným v jeho řeholi bylo, aby byl areál kláštera uspořádán a postaven tak, že v sobě bude zahrnovat všechny funkce a potřebné provozy: počínaje samozřejmě chrámem, v němž se má bez přestání vzdávat chvála Stvořiteli, a konče sýpkami, mlýny a zahradami, které mají zajišťovat mnichům živobytí, aniž by museli opouštět klášterní okrsek. Čtvrtá kapitola tohoto pro kořeny západní civilizace důležitého textu vypočítává v mnoha desítkách veršů „nástroje“ dobrých skutků, jejichž „používání“ zajistí mnichům přislíbenou božskou odměnu, kterou „oko nevidělo a ucho neslyšelo“. Jako pokračování příměru s nástroji a jejich používáním pak Benedikt uzavírá: Dílnou, kde to všechno máme svědomitě konat, jsou prostory kláštera...
...