V loňském roce uplynulo čtyřicet let od vyhlášení Pražské památkové rezervace. Z nepochopitelných důvodů však zůstalo kulaté jubileum zcela na okraji zájmu odborníků i veřejnosti.
Nejen historici mají rádi kulatá výročí. Na některá se čeká netrpělivě ještě v době, kdy jsou příslušné události v čerstvé paměti a kdy se pokušení bilancovat mísí s vědomou či nevědomou snahou o interpretaci, nebo dokonce o proměnu původního významu. Jiná výročí jsou nečekanou a vítanou možností vynést na odborné i mediální světlo světa postavy a děje téměř zapomenuté, které však mohou překvapivě obohatit naše obecně sdílené historické povědomí. Jsou také výročí nechtěná, ke kterým je lépe se nehlásit, ačkoli možná právě o to silněji jsou připomínána a diskutována. A pak jsou výročí, která jakoby ani nebyla. Historičtí strážci příslušného oboru je sice zcela jistě vedou v patrnosti a možná, že některé z nich přiměje k hlubší úvaze. Ale přesto se nestane, že by – z nějaké obecné potřeby nebo třeba jen ojedinělé vytrvalé iniciativy – bylo výročí popsáno, promýšleno, sdíleno, a tím zařazeno do všeobecného koloběhu výročí, která pokaždé přitáhnou pozornost ke konkrétnímu jevu či oboru. Právě takovéto „neviditelné“ výročí se v uplynulém roce týkalo památkové péče. A nebylo to výročí ledajaké: V srpnu 2011 tomu bylo čtyřicet let, kdy byla vyhlášena Pražská památková rezervace (PPR) – největší a nejvýznamnější památkově chráněný celek, jehož důležitost byla navíc v roce 1992 potvrzena zápisem na listinu světového kulturního dědictví UNESCO. Důvody nezájmu o toto výročí jsou vlastně nepochopitelné. Vyhlášení rezervace bylo mimořádným triumfem a vítězstvím, které završilo úsilí několika generací ochránců historického města. Je dodnes úhelným kamenem péče o Prahu a mezníkem v jejím chápání i prezentaci. Lze myslím navíc říci, že i díky němu je fakt památkové ochrany Prahy všeobecně přijímán, a že se tak nejedná o samoúčelný předpis, ale naplnění „veřejného zájmu“ v nejvlastnějším smyslu slova. Tak proč ono zvláštní oborové mlčení? Pomineme-li obecnou únavu a stres, ve které se většina ochránců památek permanentně nachází, můžeme jako jeden z důvodů tohoto nezájmu označit určitou samozřejmost a danost, se kterou je PPR – a koneckonců i památková péče jako taková – samotnými památkáři vnímána. Nic přitom nemůže být reálné minulosti i přítomnosti PPR vzdálenějšího. Dějiny památkové ochrany v Praze jsou dějinami jednoho velkého zápasu, jehož výsledek rozhodně nebyl stanoven předem a který rozhodně neskončil datem vyhlášení rezervace.
...