„Chudé zajisté vždycky máte s sebou“ (Jan 12,6) je výrok hluboce realistický a jen zdánlivě zaměřený proti snahám zmírnit lidské strádání a nedostatek.
Podstatné rozdíly majetkové provázely všechny diferencovanější formy dosavadního lidského soužití a nezdá se, že by se jich i materiálně nejbohatší společnosti dokázaly výhledově zbavit. Je ovšem vždy třeba zvážit, co je v daném kulturním kontextu pokládáno za spravedlivé: jen odtud lze defi novat chudobu, popřípadě to, co je pro lidský život nezbytné. Chudoba se nedá prostě redukovat na nedostatek základních životních prostředků; je třeba vzít v úvahu rozmanité podoby sociální a kulturní diskriminace nebo exkluze, spojené s nedůvěrou a nepřístupností k sociálním šancím, a někdy se k nim počítá i přechodná marginalizace stářím a nemocí. Chudoba je vždy relativní vzhledem k daným normám, ale i od společnosti k společnosti, což – kromě lokálních katastrof, válek, neúrod – působí periodické migrační vlny. Relativní je chudoba samozřejmě od epochy k epoše, popřípadě od jedné sémantiky k druhé: idealizovaní příjemci almužen se ve změněném kontextu stávají drzými žebráky, objekty represe. V rámci tohoto eseje nemůže jít o zkoumání jednotlivých příčin masové chudoby: omezuji se na náčrt konkrétního způsobu vnímání a praktického zacházení s ní. Praktiky vůči fenoménům chudoby tvoří cosi na způsob lakmusové zkoušky, která vypovídá o charakteru dané společnosti.
...