Dějiny a současnost

Náhoda spolu se zvědavostí mě po letech opět přivedla do vojenského muzea v pařížské Invalidovně. Má oblíbená expozice, zahrnující dějiny francouzské branné moci od časů Ancien Régime přes revoluci a Napoleona až po konec dlouhého 19. století, prošla mezitím zásadní reinstalací. Zmizely mile zaprášené vitríny, vyprávějící řečí prostřelených kyrysů a zakrvácených praporů hrdinné příběhy sladké Francie. K mému zděšení se do depozitáře odebral i Černý pokoj, roztomile nakašírovaná úmrtní místnost z ostrova Svatá Helena. Nová expozice se vyznačuje prachotěsnými vitrínami, dokonalým designem, přemírou interaktivních počítačových hraček a na první pohled odpuzuje sterilní dokonalostí. Přiznávám, že jsem se málem začal obávat, že i do chrámu francouzské cti a slávy vstoupil všeobjímající bezpohlavní duch europolitické korektnosti. Naštěstí se tak nestalo; pod moderní slupkou zůstalo vše při starém. Zatímco Wagramu je v Invalidovně věnována celá místnost, lokalitu jménem Aspern byste na počítačové supermapě tamtéž hledali marně. Jestliže v jednom sále Napoleon vítězí u Moskvy, v sále následujícím už obratně zadržuje protivníky před Paříží. Jak se tam přes půl Evropy za necelé dva roky i se svou Velkou armádou dostal, o tom nám muzeum nic nepraví. Bitvě u Waterloo věnuje nová expozice jednu obrazovku v koutě, což je převratná novinka. Předtím tam chyběla úplně, což je o to pozoruhodnější, že ve vojenském muzeu v Londýně je téže bitvě zasvěceno celé patro. A vůbec: v Paříži možná ukazují pár desítek až stovek trofejních císařských praporů, ale my zas máme ve vídeňském Arsenalu ukořistěný francouzský pozorovací balón. Stručně a jednoduše: budiž čest a chvála vojenským muzeím, neboť bdí nad evropskou pluralitou, bez níž by nemohlo být evropské jednoty.