V architektuře to tak probíhá odjakživa. Určitý styl ztratí schopnost plnit své kulturní funkce, vyjde z módy a stane se předmětem opovržení. Po jisté době na něj architekti znovu upřou pozornost, začnou ve svých dílech nově obměňovat jeho staré tvarosloví, a tak ho rehabilitují.
Stavby z první třetiny 20. století, z doby secese, kubismu a funkcionalismu, musely u nás čekat zhruba do konce padesátých let, než si architekti, historici architektury a pracovníci státní památkové péče začali uvědomovat jejich hodnotu a prohlašovat je za památky. Mezi okamžikem, kdy vyrostly poslední důležité stavby tohoto období, a chvílí, kdy se první z nich dočkaly památkového statutu, uplynulo zhruba třicet let. Přibližně třicet let tedy musí být stará stavba, která se dnes uchází o prohlášení za památku. S různými variantami takové praxe se dnes setkáme ve všech evropských zemích. Interval mezi vznikem stavby a jejím zpamátněním někde památkáři trochu prodlužují, ale jinde – například v Německu – ho zkracují téměř na nulu.
...