„Venecie zůstane Venecií, byť se tu čerti ženili a čarodějky na smetáku z komínů lítaly!“ zapsal si roku 1846 svérázný dobrušský soustružník, řezbář a neúnavný tulák Alois Beer. A Benátky „kupodivu“ opravdu zůstaly Benátkami i po 52 letech strávených ve svazku rakouského císařství, ač mnohdy dodnes přežívá mínění, že právě v té době svůj charakter ztratily.
Konec slavné Benátské republiky, jež nejméně sedm set let patřila k předním evropským námořním a obchodním mocnostem a svým politickým zřízením budila zájem celé Evropy, nastal poměrně náhle. Dne 12. května 1797 se naposledy sešla v Dóžecím paláci Velká rada, která samu sebe rozpustila. Poslední dóže Lodovico Manin nato opustil své sídlo a francouzské revoluční vojsko vstoupilo do města. V Miláně byla vyhlášena Cisalpinská republika pod francouzskou kontrolou a rozchvácení benátského státu, při němž Rakušané prozatím obsadili alespoň dalmatskou část Republiky sv. Marka, potvrdil 17. října mír v Campo Formio. Do Paříže se odstěhovalo proslulá čtveřice bronzových koní z průčelí chrámu sv. Marka, kdysi přivezená z dobyté Konstantinopole; zničena byla dóžecí loď Bucintoro, z jejíž paluby dóže každoročně potvrzoval symbolickým „zasnoubením“ nadvládu Benátek nad Adrií. Pokoření bývalé Serenissimy nemohlo být důslednější.
...