Příběh benátského ghetta, okrsku vymezeného k usazování Židů, jenž dal jméno všem dalším podobným v Evropě (název pochází od benátského výrazu „getto“ pro slévárnu děl, která se zde dříve nacházela), je v otázce vztahu mezi židovskou čtvrtí a ostatním městem obzvláště významný a charakteristický.
V Evropě 15.–17. století byli Židé velmi rozšířenou a přitom vnitřně členitou menšinou. Jejich komunity byly v městském organismu – i přes určité kulturní zvláštnosti a specifika jednotlivých měst – všude snadno rozpoznatelné. Co je činilo tak odlišné a v čem se naopak přizpůsobovali zvyklostem, pořádkům a architektonickým modelům hostitelských zemí? V tomto ohledu celá řada přechodných případů komplikuje – v rámci složitých vztahů mezi židovskou komunitou a městem, kde se Židé usídlili, – možnost odlišit od sebe dobrovolné usazování na jednom místě od vnuceného. Po celý raný novověk jsou doložena nařízení, která stanovují střídavě míru vyloučení a tolerance, nebo dokonce podpory a vysvětlují oddělení židovských čtvrtí. Některé tyto osady byly zřízeny jako „ghetta“, jiné byly uzavřeny jen částečně – branami a brankami, další byly pouze městskými čtvrtěmi s po staletí převažujícím (ale ne výhradním) židovským obyvatelstvem. Je také dobře známou skutečností, že během 16. století se postoj k Židům v různých evropských křesťanských zemích lišil.
...