Humanismus, reformace a okultní nauky – tak by se dala heslovitě charakterizovat hlavní témata dnešní Knihovničky, jimiž se zabývají tři obsáhlé nové práce věnované ranému novověku v českých zemích. Každá z nich je významným příspěvkem ke zkoumání svého tématu, jednotlivé přístupy jsou však diametrálně odlišné. Monografie Lucie Storchové Paupertate styloque connecti. Utváření humanistické učenecké komunity v českých zemích (Scriptorium, Praha 2011) je přepracovanou verzí doktorské disertace a jedná se o dílo vyhraněně interpretativní, teoreticky ukotvené, do detailu promyšlené a materiálově bohaté. Autorka se nechala inspirovat zejména pracemi P. O. Kristellera o rétorické povaze humanismu, německým bádáním o sociálních dějinách humanistů a také teoretickými koncepty Pierra Bourdieua. Humanistická komunita se podle Storchové definuje a vymezuje specifickým humanistickým diskursem, sdíleným způsobem vypovídání, jehož osvojování, pravidla, formy a vliv na nejrůznější sociální praxe autorka zkoumá. Mimo jiné podrobně analyzuje Hodějovského skupinu, literární pole pražské univerzity, humanistické struktury orientované na dvorské prostředí a literární praxi humanistů exulantských skupin, které se různým způsobem vyrovnávaly s pobělohorským rozpadem literárního pole pražského univerzitního centra. Z řady náročných a nekonvenčních analýz upozorňuji na rozbor humanistického diskursu národa, který funguje jako alternativa k často teleologickým naracím o kontinuitě českého „národního vědomí“, tak velmi rozšířeným v české historiografii. Opravdovými lahůdkami jsou interpretace obsažené v třetí části knihy, které se zaměřují na témata hojně diskutovaná současnou historickou antropologií: humanistické reprezentace nemoci a těla, genderu a „autobiografické“ psaní. Humanistická „módní“ nemoc podagra, popisovaná jako vábivá děvenka, básnířka Westonia rafinovaně „simulující“ ve svých básních před svými mužskými kolegy intelektuální neschopnost, jež nebyla ničím jiným než prvkem subtilní komunikační hry zajišťující pražské Sapfó výlučné místo v komunikačních strukturách pozdího humanismu, a konečně různé projevy psaní „o sobě“ v cestovních denících českých humanistů – to vše jsou témata, jimiž Storchová zahušťuje, konkretizuje, ohledává a vymezuje svou základní badatelskou otázku: jak fungovalo humanistické literární pole a humanistický diskurs. Storchové kniha se nečte snadno, její jazyk je často komplikovaný a přetížený internacionalismy. Přesto má všechny předpoklady stát se paradigmatickým dílem nejen domácího bádání o humanismu, ale i šířeji bádání o kulturních dějinách raného novověku.
...