Dějiny a současnost

Role člověka v dílech finského spisovatele Kari Hotakainena hraje vždy důležitou roli. V jeho poslední knize Role člověka (přeložil Vladimír Piskoř, dybbuk, Praha 2011) však přeci jen ještě významnější. Autor nás totiž nechává nahlédnout do tvůrčí dílny spisovatele. Tento konkrétně popisovaný ztratil inspiraci, a tak přesvědčí bývalou obchodnici v galanterním průmyslu Salme Sinikku Malmikunnasovou, aby mu za jistý poplatek vyprávěla svůj životní příběh. Svérázná finská žena nabídku zvažuje ze všech stran, nakonec však svolí – pod podmínkou, že spisovatel její příběh nebude nijak upravovat, protože ona mu říká jen pravdu a nic než pravdu a jakákoliv fabulace by její příběh znehodnotila, stejně jako použití kurzívy, vůči níž má Salme zásadní výhrady převážně estetického rázu. To se však spisovatel zdráhá slíbit, protože život každého z nás je místy zaplněn balastem, který je třeba odstranit, aby se čtenáři dostalo toho, oč – v pojetí spisovatele – žádá. Takže spisovatel zpracovává převyprávěný život její rodiny po svém, byť s nejlepším vědomím a svědomím vůči budoucímu „uměleckému dílu“, čímž se Hotakainen nepřímo ptá po vztahu mezi realitou a smyšlenkou v literatuře jako takové. Tím, že si na pomoc přizval rodinu Malmikunnasové, dostává se čtenáři i nebývalá porce – pro Hotakainena nikoliv však neobvyklá – humoru a postřehů z pinožení figurek z finského prostředí. (ivc)

Skot Rory Stewart je dnes poslancem britského parlamentu. Předtím působil v diplomatických službách na Blízkém východě, na Oxfordu vystudoval moderní dějiny, politiku, filosofii a ekonomii. Vyrůstal v Malajsii a narodil se v Hong Kongu. To obyvatele dnešního „globálního“ světa příliš nepřekvapí. Jenže Stewart i přes svůj relativně nízký věk (narozen 1973) stihl ještě něco navíc – v roce 2000 vyrazil na pěší pouť přes Írán, Afghánistán, Pákistán, Indii a Nepál, kvůli byrokratickým okolkům však musel velkou část své afghánské cesty – mezi Herátem a Kábulem – odložit, cestu tedy dokončil v roce 2002. A právě o této poslední „etapě“ sepsal knihu Místa na půl cesty (přeložil Jan Straka, Volvox Globator, Praha 2011), která svého času byla v anglicky mluvících zemích bestsellerem. V žádném případě se nejedná o průvodce či o návodný text pro baťůžkáře. Stewart v sobě nezapře britské univerzitního vzdělance ani obyvatele někdejšího britského impéria, v jehož sférách geopolitického zájmu se pohybuje téměř jako ryba ve vodě. Jeho places in between se mnohem více blíží pradávným i nedávným cestopisům (např. Cesty sira Johna Mandevilla či Kábulské království a jeho državy z roku 1815 od Mountstuarta Elphinstone), navíc je doprovází drobnými ilustracemi a připojeny jsou i černobílé fotografie. (ivc)

Alternativních příběhů, ve kterých Německo vyhrálo druhou světovou válku byla již napsaná celá řada. Německé vítězství ve válce však v románu Jana Poláčka Spěšný vlak Ch.24.12. (Argo, Praha 2010) slouží jen jako výchozí bod pro komorní příběh poněmčelého Čecha Waltera Fleischera, který se jako vojenský pilot zasloužil o konečné vítězství Říše. Nyní se píše rok 1953, před dvěma roky válka skončila, Adolf Hitler jezdí meditovat do Tibetu a chystají se politické procesy s bývalými nacistickými pohlaváry. Vojenský vysloužilec Walter pracuje jako metař, je mu teprve dvacet let, přesto působí dojmem starce. Poláček v románu vytvořil věrohodný obraz alternativních dějin, který je dobře promyšlený, sugestivně zobrazuje atmosféru poválečného města a postupně v retrospektivě před čtenářem odkrývá dramatický osud Walterovy rodiny. Příběhy alternativních dějin často trpí určitým diletantismem autorů, kteří chtějí vytvářet virtuá­lní historii, aniž by pořádně znali tu skutečnou. To naštěstí není případ Poláčkova románu, autor napsal strhující příběh alternativních dějin, zřejmě nejlepší, jaký kdy v tomto žánru byl u nás napsán. (eb)

V edici Teoretická knihovna brněnského nakladatelství Host vyšel útlý svazek pamětí – esejí komparatisty, kulturního kritika a prozaika George Steinera Errata. Prozkoumaný život (přeložili Lucie Chlumská a Ondřej Hanus), který se této řadě poněkud vymyká. Hned v první kapitole zazní slova, která se zdají směřovat přímo proti podstatě edice: V emocionální, intelektuální a profesní sféře jsem vždy jednal s nedůvěrou v teorii. (…) V nespoutané dynamice sémantiky, ve víru smysluplnosti, v neohraničené souhře interpretací jsou možná jedině tvrzení, která se zakládají na osobních preferencích, vkusu, rezonující spřízněnosti nebo hluchotě. Nelze zde v žádném teoretickém smyslu vyvracet, dokazovat nesprávnost. Životní prožitky a zlomy slouží autorovi především k úvahám, jejichž společným jmenovatelem je kultura v nejširším slova smyslu. Výsledkem jsou erudované, brilantně vystavěné a vášnivé eseje, v nichž Steiner uvažuje nad úlohou literatury, jazyka, hudby, ale zamýšlí se i nad údělem židovství, zdrojích antisemitismu i nad vztahem k Bohu. (jde)