Odráží historiografie výběrem svých témat společenské dění, anebo si žije svým vlastním životem, nezávisle na společenských tlacích, či dokonce na společenské objednávce? Má být dějepisectví provázáno s každodenností, s problémy, jimiž většinově žijeme? Odpověď na obě výše položené otázky je nesnadná. Nic, ani dějepisectví, totiž neexistuje izolovaně, na druhé straně však někdy, paradoxně, chodívá i stezkami, jež se od hlavních společenských problémů odchylují. Přesně v takovéto situaci je dnes u nás sociální dějepisectví. Ačkoli česká společnost opustila cestu rozhazovačného blahobytu, ačkoli již několik let hledá způsoby, jak zastavit propad veřejných financí, povětšinou za cenu „utahování si opasků“, a ačkoli dnes hrozí nebezpečí velkých sociálních střetů, jež nemohou mít vítězů, přesto česká historiografie posledních dvacet let dává najevo svůj nezájem o sociální dějiny. V prvních letech po roce 1989 mohlo být odvrácení se zády k sociálním dějinám zapříčiněno privatizačním rozvojem společnosti, v níž rostla jak životní úroveň, tak možnosti dynamických sociálních změn.
...