Jak Tě formovalo Tvé rodinné prostředí?
Myslím, že mé rodinné prostředí mě formovalo velmi silně. Tatínek, který byl učitel, měl ke knihám mimořádný vztah a na tehdejší dobu a na možnosti, které mu jeho povolání skýtalo, měl poměrně rozsáhlou knihovnu, odhaduji to na více než tři tisíce svazků, ovšem nikoli v roce 1990, ale v roce 1940 nebo 1950. Těch nákupů potom bylo samozřejmě podstatně méně. Byla to knihovna orientovaná v tom směru, v kterém jsem já potom pokračoval, to znamená – šlo zejména o vědy společenské, vědy humanitní, a na prvním místě byla filosofi e, mě ale zajímalo to druhé místo, to byla historie. Měl tam z Laichterova Výboru nejlepších spisů poučných Václava Novotného – ne sice České dějiny, ale Husa, též Kybalova, Šustovy práce, knihy z Matice české a mohl bych uvádět ještě různé další. Ta knihovna byla tatínkovým doslova vším a mohu říci, že mě v mých studijních, zejména prvních letech podporoval: kdykoli jsem přišel z antikvariátu a nějakou kořist ukazoval, tak vždycky do ní strčil, pokud mohl, nějakou tu desetikorunu jako příspěvek, takže v tom byl náš souzvuk zcela mimořádný. Lituji ovšem, a to asi litují všichni v určitém věku, že jsem s ním o těchto a jiných věcech nehovořil zevrubněji a nedotíral otázkami, ačkoli by byl možná mohl na leccos kvalifikovaně odpovědět. Protože v době před druhou světovou válkou působil na vesnické menšinové škole v Rané u Loun, ale měl kontakty i v Lounech s tamními kulturními činiteli a tam žili i někteří básníci, kteří se zapsali do obecnějšího povědomí, nejen v kontextu regionálním nebo lokálním. A dodatek ze současnosti. Mám to štěstí, že už dvaapadesát let stojí vedle mne moje žena Ludmila. A věru nejsou to jen, ba ani ne především, tisíce a tisíce večeří a obědů... I když jimi nepohrdám.
...