Když vojsko první křížové výpravy po strastiplném tažení konečně dospělo na dohled Jeruzaléma, neubránili se vyčerpaní křižáci slzám. Návrší u obce Nabí Samwil, odkud poprvé zahlédli vytoužené město, nazvali Montjoie – Hora radosti.
A hle, konečně dorazili k Jeruzalému, který jim přinesl tolik strádání, tak dlouho a často jim působil žízeň a hlad, byl příčinou nahoty, bdění a chladu, důvodem nekonečného strachu, nejradostnější záminkou k podstoupení běd. Tak vylíčil útrapy cesty kronikář Guibert z Nogentu. Křižákům, kteří uposlechli výzvu papeže Urbana II. přednesenou na koncilu v Clermontu roku 1095, trvala cesta do Svaté země plné tři roky. Ke svému cíli dospěli v červnu 1099. Dojetí účastníků výpravy zachytil další z dějepisců první kruciáty, Baldric z Dolu, těmito slovy: Když přišli na místo, odkud mohli obdivovat samotný věžatý Jeruzalém, kdo by správně spočítal, kolik prolili slzí? Kdo by vhodně vyjádřil to pohnutí? (…) Vidouce Jeruzalém, všichni se zastavili a klaněli se, poklekli a líbali svatou zem.
...