Dějiny a současnost

Nedávno se na knižních pultech objevila publikace, která potěší všechny milovníky díla Franze Kafky. Pod názvem Proč byste měli číst Kafku, než promarníte svůj život (přeložila Veronika Schelleová, Host, Brno 2011) z pera amerického autora Jamese Hawese se skrývá čtivá studie některých aspektů života skutečného Franze Kafky. Kniha vyvrací mnohé zažité mýty, Kafkovým vizionářstvím počínaje, jeho na partnerský život chudým a těžkou nemocí poznamenaným životem a jeho proslaveným příkazem, aby bylo dílo zničeno, konče. Nečekaně odhaluje proměnu vnímání Kafkova díla po druhé světové válce, a zejména vliv amerických čtenářů na rozšíření tohoto pojetí. A paradoxně dnes je to opět americká literární věda, která přináší pokud ne nápravu, tak alespoň uvedení díla do dobových a místních souvislostí. Našeho čtenáře může překvapit autorův důkladný vhled do Kafkovy doby a našich podmínek, který je s ohledem na amerického autora až udivující. (kat)

Tradice českého cukrovarnictví sahá až do dob napoleonských válek. Díky podnebí se Čechy, Morava a Slezsko brzy staly cukrovarnickou velmocí – již v polovině 19. století zde bylo na 400 podniků. V současnosti je ale Česká republika zemí, která již není ani schopna pokrýt vlastní spotřebu, a je tak nucena cukr dovážet. Mozaiku složitého obrazu minulosti a přítomnosti českého cukrovarnictví nastiňuje útlá publikace lovosické publicistky Aleny Staré O zániku cukrovarů. Jak jsme nastartovali katastrofu v České republice (Severočeská vědecká knihovna spolu se Severočeským klubem spisovatelů, Ústí nad Labem 2011). Ačkoliv stručný, až heslovitý text představuje jakýsi „nekrolog“ všech zrušených cukrovarů v ČR, je věnován především bývalému cukrovaru v Lovosicích. Ten byl totiž zlikvidován jako první. Mimo několika útržkovitých exkurzů do světové a národní historie tohoto odvětví potravinářského průmyslu se obsah opírá zejména o vzpomínky pamětníků a vlastní autorčiny glosy k časovému období přelomu tisíciletí, kdy se z naší paměti začaly vytrácet nejen místa, kde cukrovary stály, ale i umění, jak vyrobit cukr z řepy. Naléhavě se zde vynořuje potřeba zhodnotit s časovým odstupem etapu hospodářského vývoje České republiky po roce 1989. Tato knížka a jí podobné texty mohou postupně vytvářet základy pro další, obsáhlejší historické práce na dané téma. (tes)

Dvě stě let, jež v roce 2009 uplynuly od Darwinova narození, podnítily vznik mnoha nejrůznějších prací, jež většinou nahlížely jeho teorii výběru druhů pohledem dneška ve všech možných oblastech praktického i nepraktického života. Darwinovým osudem, i když trochu jinak než populárněvědné knihy, se nechala inspirovat i finská spisovatelka Kristina Carlsonová, jejíž Zahradník pana Darwina (přeložil Vladimír Piskoř, Mladá fronta, Praha 2011) nejenže sebíral nějaké ty ceny pro svou literární hodnotu, ale zaujal i navzdory ortelu recenzentů, že se jedná o přeintelektualizované dílo, čtenáře v míře vcelku velké. A to přesto (anebo možná právě proto), že jazyk autorky je velmi specifický – stručný, vytvářející vlastní „gramatické struktury“ ignorující běžné interpunkční členění. Je to sice román (nezvykle tenký), ale vyzněním vlastně báseň. Popisuje mikrosvět anglického venkovana v sedmdesátých letech 19. století, ovšem necháme-li dojem z četby plně se rozvinout, zjistíme, že popisovaným je mikrosvět člověka obecně. Úvahy, cílené i mimoděčné, o ztrátě jistoty víry, kterou jim v jejich očích bere vědecký pokrok a všichni ti, jež se na něm podílejí. Avšak k Darwinovi, který žije ve stejné vesnici jako oni, cítí přeci jen respekt, veškeré pochybnosti o závěrech jeho teorie (jsou-li je schopni vůbec nahlédnout) přenášejí na Thomase Daviese, Darwinova zahradníka, jehož postavení v obecním společenství je poznamenané i tím, že mu zemřela žena a jeho děti jsou postižené (dcera mentálně, syn tělesně). …nejsou to dobří ani špatní lidé, šoupají nohama v břečce své hanby (…) každý je uvnitř svého kabátu sám jako Thomas Davies (...) mysl jim ovládla sklíčenost ale duši nejde vyždímat jako kapesník, a každý vnímá tíhu své vlastní úzkosti a touhy a stesku tíhu kterou nelze přenést na bedra souseda a v padajícím sněhu a ve tmě pod nízkou oblohou nevyvstanou ani modlitby… Daviesův příběh je nahlížen jakýmsi „včelím okem“ – rozparcelovaným v jednotlivých pohledech, které jako by si předávaly štafetu, když Davies vesnicí prochází... Není to tedy čistě Daviesův příběh, je to především popis obav uvězněných v každém z nás v konfrontaci s vnějším světem a s něčím dosud neznámým. Lidský mozek jde zmenšit jako nohy vznešených Číňanek, a mnohé ženy tak z marnivosti činí. Po návratu z kostela se vždy snažím přemýšlet, neboť pastorovy řeči mého ducha nepozvednou, pero příjemně skřípe ale myšlenky se zastavily (...) mezerou je vidět pruh zahrady černý kmen javoru a černé větve, na nich se ještě třepotá pár žlutých listů těsně před opadáním, třebaže skoro všechno listí je už shrabáno a odvezeno na kompost, který je postavený podle návodu Thomase Daviese, kdo jiný umí postavit kompost vědecky než Davies, zahradník pana Darwina… (ivc)